Je to jen hra✔️

•27•

Došla jsem ke dveřím, otevřela jsem je, sundala jsem si boty a bundu. ,,Holčičko moje, kde jsi byla?" přišla ke mně mamka. ,,Projít se, Brian ti to neřekl?" zazubila jsem se a pak se podívala na bráchu.
,,Ne, neřekl," zamračila se na Briana, který to celé pozoroval, a pak se otočila na mě a dodala ,,Máš tu večeři, tak si ji vem," usmála se a já jsem si to šla sníst. Na večeři jsem měla špagety. Jako vždycky byly od mámy nejlepší.
Poté co jsem to dojedla, tak jsem se ještě bavila s mamkou. Chtěla vědět, co ve škole a takové ty další věci.
Brian se opět někam vypařil, ale nějak jsem se o to nezajímala.

,,Maminko moje milovaná, už půjdu nahoru. Děkuji za večeři, byla výborná," usmála jsem se a dala mámě na líčko pusu.
,,To jsem ráda, že ti chutnalo. Tak běž, určitě máš ještě něco do školy," mrkla na mě a já se ještě usmála a šla nahoru.
Vzala jsem si pyžamo a šla se osprchovat.

Sundala jsem si oblečení a vlezla si do sprchy. Pustila jsem si horkou vodu a nechala na sebe padat kapky vody.
Bylo to strašně uvolňující. Poté, co jsem ze sebe smyla sprchový gel, jsem zastavila vodu a nahmatala ručník.
Osušila jsem se, oblékla si pyžamo,
když už jsem byla v té koupelně, tak jsem si ještě umyla zuby, abych potom nemusela vylézat z postele.

Z tašky jsem si vytáhla sešit do Chemie, sedla si na postel a začala se to všechno učit. Kdyby to nebyla teorie, tak mě to i baví. Učit se ty blbé chemiky je nuda. K čemu mi to bude? Ještě jsem si vzala sluchátka a pustila si při učení písničky, někdy to tak dělám, pomáhá mi to.

Bylo 22:34, tak jsem se rozhodla odložit sešit, protože se dnes už nic asi nenaučím.
,,Vážně neriskuj, brácho, ona tě rozválcuje," uchechtl se. Opřela jsem se o futra dveří do obýváku a sledovala Briana, jak se sklání nad... Dylanem, který hrál auta na televizi, čili playstation.
,,Tentokrát vyhraju já, je sice dobrá, ale teď jsem si jistý, že vyhraju," řekl odhodlaně Dylan a já se začala potichu smát
,,Tak to dokaž, frajere, když si tak věříš," vyzvala jsem ho. Leknutím se otočil spolu s Brianem, ale pak jen nasadil lišácký úsměv a já věděla jeho odpověď.
Sedla jsem si s ovladačem vedle něj a spustila hru.

Hrálo se dost dlouho na to, abych věděla, že vyhraju. Ano jsem trošku sebejistá, ale kdyby jste viděli, jak on hraje, tak by vyhrál i pes...
,,Pojď dát sázku," navrhl a mě to na malý moment vytrhlo ze hry, ale opět jsem se k ní vrátila.
,,Pro mě, za mě," řekla jsem se lhostejností.
,,Nedělej, že tě to neláká," uchechtl se a já měla chuť mu jednu vrazit, ale ovladač mi to nějak teď zakazoval.
Měl pravdu v tom, že mě vážně láká ho po škole zesměšňovat, ale nevím, proč mám z toho špatný pocit.
,,Fajn, když vyhraju, necháš mě konečně napokoji a nebudeš mi dirigovat, s kým se bavím... Zkrátka mě necháš být," řekla jsem s klidným hlasem a cítila, že asi přestal dýchat.
Kéž by napořád ...
,,Když vyhraju já, vyjdeš si se mnou a přestaneš mě urážet," Řekl a já semkla rty k sobě, jinak bych na něj vystartovala... S ním si vyjít?!!

,,Fajn," řekla jsem otráveným hlasem a modlila se, abych tu sázku vyhrála.
Jedna zatáčka, druhá, třetí a plno dalších. Pak pár mých triků a narážek a vítězství na dosah. Chybělo pár metrů, abych byla v cíli, jenže v té chvíli do mě narazil Dylan a mně se to vymklo kontrole a narazila jsem do domu.
Zanadávala jsem si a dojela do cíle, jenže bohužel druhá...

,,Zítra tě vyzvednu v pět, dobře?" Řekl klidným a zároveň pobaveným hlasem.
,,Bože, co jsem komu udělala," řekla jsem si sama pro sebe a vstala od televize.
,,To je snad poprvé, co tě vidím prohrát, sestřičko," smál se Brian a já vzala nejbližší polštář a hodila ho po něm.
,,Však tebe ten smích přejde," zamračila jsem se na něj a vydala se do pokoje.
,,Takže zítra!" Slyším z obýváku Dylana a zatínám pěsti.
Nebyla jsem naštvaná, protože jsem prohrála... Byla jsem naštvaná, protože musím jít s tím idiotem ven a nemůžu se z toho vyvléknout...
Třeba bych mohla říct, že máme rodinnou oslavu nebo jednoduše neotevřít dveře, ale tak hluboko neklesnu. Půjdu zítra, ale dám mu to pěkně sežrat, ať se těší, hošánek...

Zavřela jsem za sebou dveře a vydala se do šatny. Nachystala jsem si oblečení na další den, abych si mohla přispat.
V koupelně jsem si ještě umyla obličej a dala nějaký krém.
Pak jsem zamířila do postele a vzala mobil.

To se ani neozveš? :Ooo

Promiň, neměla jsem teď čas, zítra ti zavolám ano? Dobrou, Holly

To si piš, že zavoláš :** . Dobrou, kočko.

Odložila jsem mobil a zachumlala se do peřiny. Byla jsem vážně unavená a nechtělo se mi nad ničím přemýšlet, takže jsem se oddala spánku a ponořila se do říše snů.
Myslím ale, že jsem říši snů obešla a bohužel se ocitla opět v říši nočních můr, protože mi minulost opět nedala spát...

Jsem v nemocnici a nemůžu se hnout, vnímám vše a slyším, ale nemůžu nic dělat.
Slyším hlasy neznámých lidí a pípání něčeho, nejspíš přístrojů. Zaposlouchám se do slov a doslova jsem ztratila dech. ,,Provedeme řez na levém boku. Připraveni?"
Nemohla jsem se nadechnout a doslova zažívala neskutečná muka. Byla jsem vyděšená, ale nic jsem nezmohla. Nemohla jsem otevřít oči, promluvit, pohnout se... Nic...
Pak z ničeho nic ucítím ostrou bolest na břichu, která se protahuje směrem dolů. Je to nesnesitelná bolest, jakou jsem ještě nezažila... Strach a beznaděj mě naplňovaly až po okraj, že to více snad nešlo... Chtěla jsem křičet, bránit se, brečet, utéct... Tolik věcí najednou, ale byla jsem jako loutka. Nehybná, neschopná slova a ovládají mě pouze ostatní...
Bolest se zhoršovala... Ne jenom fyzická, ale také psychická. .
Cítila jsem, jak se mi otevírá břicho a něco se děje. Cítila jsem pohyby a všechny dotek, které mě sžíraly a zabíjely zevnitř. Bylo to, jako by vás napadli paraziti a nikdy vás nenechali být.
Bolelo to, strašně moc to bolelo... .
Pak už jen slyším mnoho hlasů, přístroje, které vydávají neměnící se zvuk signalizující, že je něco špatně. A pak najednou ticho a nic. Prázdnota...