Je to jen hra✔️

•41•

Brian to zvedl a hned si oddechl.
„Čau, kámo, ne...jsem doma..." řekl a já jsem se na něj zamračila. „Ne... Víš co, přijď k nám... Jasně... Je tu i Nik... Dobře, tak jo, čest." mobil odložil s úsměvem a mě zajímalo, kdo to byl.
„Kdo?" zeptala jsem se Briana. „Dylan, za chvíli tu bude." mrkl a já zabručela.
No tak, to mi snad děláte schválně...

„Dneska ráno jsem ho viděl u tebe v pokoji. Myslel jsem, že jste spolu za dobře. Udělal ti snad něco?" řekl a já si vzpomněla na večer.

„Ne, neudělal, jen nemám tu potřebu ho vídat každý den." Pokrčila jsem raměny a zašla do kuchyně pro chipsy.
„Pochopím, pokud budeš chtít do pokoje, když tu bude." řekl mi s úsměvem a ukradl mi z rukou chipsy. „Heej, to je moje." Osočila jsem a vzala si balík zpátky.

Po chvíli se Brian zvedl a šel ke dveřím, což bylo znamení, že už tady je. Já jsem se zhluboka nadechla, abych se zklidnila.
Po chvíli se vrátil, a za ním šel Dylan.
„Ahoj." řekl s úsměvem a poškrábal se na zátylku. Trochu se mu vyhrnulo tričko, a já se snažila dívat někam jinam. „Nazdar." Ušklíbla jsem se a strčila si do pusy plnou hrst chipsů.

Brian si sedl vedle mě a já mu byla vděčná. Já jsem tam celou tu dobu seděla mlčky a sledovala, jak se brácha nervuje a Dylan se mu směje.
„Už s tebou nehraju." řekl naštvaně Brian po pěti prohraných hrách.
„Ale no tak." řekl se smíchem Dylan a já se potichu taky smála. „Ne, ne." zakroutil hlavou Brian a Dylan se podíval na mě.
„Nik, hraješ?" zeptal se mě se zdviženým obočím a úsměvem.

„To je dobrý, baví mě vás sledovat." usmála jsem se a oči jsem z něho přesunula na PlayStation.
„Jen jednu hru." řekl prosebně. „Zapomeň." odmítla jsem ho a podívala se na bráchu.
„Prosím." zeptal se mě a já udělala opět tu samou chybu... Podívala se mu do očí. Do štěněčích očí. Vypadal roztomile, ach a já nedokázala říct ne.
„Sakra," zanadávala jsem si potichu. „No dobře, ale jen jednu." řekla jsem poraženě a podívala se Brianovi do očí. Jen se na mě omluvně pousmál a já se zhluboka nadechla. Dylan něco chtěl ještě říct, ale já ho předběhla, „Žádné sázky." řekla jsem odhodlaně a Dylan si zpátky sedl.

Vybrala jsem ten nejtěžší závod, abych mu ukázala, že jsem stejně lepší než on, i když jsem jednou prohrála.
Ze začátku jsem ho nechala, aby byl první, ale byla jsem hned za ním. Pomalu jsem přidávala plyn, a poté jsem začala narážet do jeho auta.
„Hej, no tak." řekl podrážděně a já se usmála. „Copak? Nějak jsi vyšel ze cviku." řekla jsem s úsměvem a dál se věnovala závodu. Oplácel mi to narážení, ale já věděla, že teď tam na té straně, kde je Dylanovo auto, bude zeď.
Takže jsem si chvíli počkala a pak do něho narazila. Jeho auto narazilo na zeď a já vyhrála. „Haha, ségra tě zase porazila. Šikovná." řekl Brian a objal mě. „Hlavně prosím tě nebreč." zasmála jsem se a podívala se na Dylana. Měl otevřenou pusu a pořád se díval na PlayStation. „To ne, ještě jednu." řekl a podíval se na mě. „Ne. Já říkala jen jednu." zakroutila jsem hlavou.

Brianovi začal zvonit mobil. „Omluvte mě, musím to vzít." zvedl se ze sedačky a odešel.
Nechal mě tam s ním samotnou jako večer. „Doufám, že to nebude Brianovi dlouho trvat." řekla jsem si sama pro sebe a odešla do kuchyně pro skleničku.
Po chvíli jsem na ruce ucítila pošimrání a na krku teplý dech. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit.
„Nik." pošeptal a své rty přitiskl na můj krk a ruce dál na moje boky. Sakra, sakra, sakra..
Zrychlil se mi dech a já se trochu zachvěla. Pomalu jsem se otočila, ale i tak ho to nijak neodradilo.

„Dylane, prosím přestaň." potichu jsem vydechla a on přestal a podíval se na mě, jenže když viděl můj vyděšený výraz, ihned se mě pustil a chytl se za hlavu.
„Sakra, promiň mi to, princezno, já jsem idiot." poodstoupil ode mě a já nevěděla, co na to říct, měla jsem úplně v hlavě vygumováno. „Já no... Sakra... Ty sis tu ruku nepřevázal." řekla jsem, když jsem si všimla toho obvazu. Podíval se na ni a mykl rameny. „Ne... Nějak mi to vypadlo." řekl a trochu se pousmál. Nechala jsem ho tam a zašla pro nový obvaz. Když jsem odcházela tak jsem ho slyšela, jak si nadává.

Vzala jsem z lékárničky obvaz a šla za Dylanem. „Ukaž, převážu ti to." vzala jsem mu ruku a sundala mu ten starý.
Krev mu netekla a už to měl trošku lepší. „Děkuju."

Jen jsem si povzdechla, protože jsem se na víc nezmohla. Rychle jsem mu to obvázala, protože být tak blízko něj, není teď moc dobré.

„Není zač." zašeptala jsem a šla si zpátky sednout na sedačku, když mi cestou někdo poslal zprávu. Chtěla jsem si ho vzít ze zadní kapsy, ale spadl mi na zem a já se tak musela s nadávkami sklonit, ale pro mou vlastní blbost jsem se rychle postavila nazpátek. Bohužel, co se nestalo? Zatočila se mi hlava a já se nutně potřebovala něčeho chytit. Chytila jsem se tedy něčeho pevného. Čeho, to jsem si uvědomila, až když jsem přistála na něčí hrudi.
„Opatrně, princezno." uviděla jsem ustaraný obličej Dylana. Pustila jsem se ho a sklonila hlavu.
„Děkuju." řekla jsem a co nejrychleji se přesunula do obýváku.