Je to jen hra✔️

•9•

Opět ten děsný sen...

Jdu domů. Je kolem jedenácté večer a já se chci dostat co nejdříve domů, protože jsem už vyčerpaná. Zkrátím si proto cestu polem a následně lesem. Když jsem vstoupila do lesa, uslyšela jsem za sebou lámání větvičky, tak jsem přidala do kroku.
Lámání nepřestávalo, a stále se přibližovalo. Rozběhla jsem se, jak jen jsem mohla. Pálily mě plíce, ale nehodlala jsem zastavit. Stále jsem za sebou slyšela kroky. Trochu se vzdálily. Nedokázala jsem popadnout dech, tak jsem se schovala za strom, zhluboka jsem se nadechla a potají vykukovala za sebe. Lámání ustálo. Trochu jsem si oddechla, ale stále jsem měla upřený zrak do temnoty v dáli lesa.
Z ničeho nic jsem uslyšela zlomení větvičky těsně u mě. Otočila jsem zrak zpátky a než jsem stačila cokoliv udělat, ohmatávaly mě silné paže. Někdo mě líbal na krku a snažil se strhnout mikinu. Křičela jsem jako o život, i když tady nikdo než já a neznámý nebyl. Bránila jsem se, kopala, ale nepomáhalo to. Moje mikina byla roztrhaná na zemi a ruce neznámého putovaly po mém těle a snažily se sundat i ostatní. Kopala jsem, i když mi už docházely síly. Stále jsem cítila drsné polibky na mé tváři, rtech, krku... Měla jsem nepopsatelný strach. Kousla jsem neznámého do ruky a následně se mi podařilo ho kopnout na citlivé místo.
Pustil mě a svíjel se v bolestech. Opět jsem se rozutekla s brekem, panikou a strachem...

Slyšela jsem vyděšené hlasy kolem mě. Otevřela jsem oči a pohled mi padl na mého bratra a pár doktorů.
Brečela jsem, opět křičela a klepala se.
Ani jsem si neuvědomila bolest hlavy. Opět jsem si lehla a zabalila se pořádně do peřiny a pokoušela se schovat před světem a přede všemi. Nepomohlo to.
,,Nik, klid už je to pryč," uslyšela jsem bratrův starostlivý hlas.
Odhrnula jsem peřinu a okamžitě ho objala kolem krku.
,,Pšššš, je to v pořádku," šeptal mi a já stále brečela a třásla se.
,,Musíme jí dát sedativa, ať se uklidní," řekl pro mě neznámý hlas za mnou.
Počkat! Kde to jsem?!
V objetí jsem se porozhlédla kolem a uvědomila si, že jsem v nemocnici.
Jak jsem se sem kruci dostala?!...
Začala jsem panikařit a chtěla odsud utéct ode všech.
Stále jsem měla před očima ten sen. Co když sem přijde někdo a ublíží mi?... Chci okamžitě pryč...

Náhle ucítím pichlavou bolest v ruce. Odtáhnu se od Briana a podívám se na svou ruku.
,,Co to je?! Proč jste to udělala?Já chci okamžitě pryč!" Začala jsem šílet a stále si nic neuvědomovala. Brek, křik, klepat, nervozita a hlavně strach mě ovládaly a nedovolily mi normálně myslet.
Najednou slyším otevření dveří, ale nevnímám to. Snažím se v hlavě najít způsob, jak utéct, ale nic. V hlavě mám prázdno.
,,Niky, klid," slyším povědomý hlas za sebou. Otočím se směrem ke hlasu a vidím osobu, kterou vidět nepotřebuju.
,,Ne! Běž pryč Dylane! Nebo víš co, jdu já!" Stále křičím jako pomatená a snažím se vstát z postele. Náhle se kolem mého těla obepínají ruce a tlačí mě k posteli. Chci se bránit, ale najednou mě příliš rychle přemohla únava a já zůstávám nehybná. Ruce omotané kolem mě se uvolnily a pustily mě. Proč se zrovna ON stará? Ať mě konečně nechá být.

Bože, jak já byla unavená.
,,Já tě zabiju, Barnesi," vydám ze sebe ze zbylých sil a opět propadám spánku.

,,Slečno Lorrenz, vzbuďte se," slyším hlas, ale nedávám tomu pozornost.
,,Slečno Lorrenz, přišla za vámi rodina," opět mě ruší někdo v mé oblíbené činnosti jménem spánek.
Otevřu oči a pohled mi padne na postaršího muže v bílém.
,,Kde to jsem, co tu sakra dělám?" Zeptám se otráveným hlasem a čekám na odpověď.

,,Jste v nemocnici. Utrpěla jste lehký otřes mozku a máte naražené zápěstí," odpoví s úsměvem.
Počkat ruka? Hlava?...
Na ruce mám dlahu, která mi zabraňuje v pohybu. Lehce mě bolí, ale myslím, že kdyby ten chlápek nezmínil ruku, tak o tom ani nevím.
A hlava? Ta mě taky nebolí, takže co tady vlastně dělám?
,,Kdy můžu jít domů? Nic mě nebolí, tak nevím, proč mě tady držíte," zaprotestuju.
,,Dneska vás už propustíme nebojte. Máte v sobě sedativa a prášky na tlumení bolesti, takže proto vás nic nebolí," nadechl se a pokračoval.
,,A chtěl jsem vám oznámit, že by bylo dobré, kdybyste navštívila psychiatra kvůli vašim nočním můrám," domluvil a já znervózněla.
,,Jak víte o mých snech? Nejsem blázen a navíc je to jen moje věc nikoho jiného," zkřížila jsem ruce na hrudi (v rámci možností) a zamračila se. Jak to ksakru může vědět?
,,Vy si nejspíš nic nepamatujete, ale před třemi dny, co vás tady přivezl jistý mladík, jste byla v bezvědomí. Po pár hodinách jste začala křičet a brečet. Sám jsem tady byl, vím, co jsem viděl. Spolu se sestřičkami, vaším bratrem a tím mladíkem jsme vás nakonec museli uspat, protože jste byla v šoku a nejspíš mimo," dokončil svůj monolog a já na něj zírala s otevřenou pusou.
To jsem opravdu dělala?! Nic si nepamatuji. Ale jsem za to ráda, určitě to nebylo nic, co bych potřebovala vidět a uvědomovat si to. Vím, že to zní zvláštně, ale v tomto případě je lepší nevědět...

,,Nyní vás tady nechám," odvětil doktor a odešel.
,,Ahoj, zlatíčko," vtrhla do pokoje hned po doktoru mamka s úsměvem od ucha k uchu.
,,Ahoj, mami," pobaveně jsem si ji prohlížela.
,,Jdeme ti s Brianem zabalit věci a pojedeme domů, ano?" Řekla a nečekala na odpověď. Začala skládat věci do tašky a já se na ni dívala s otevřenou pusou, protože tak hyperaktivní většinou není.
,,A kde je vůbec ten Brian? Neříkala jsi, že tady je s tebou?" Zeptala jsem se a stále na ni zírala.
,,Ten se zdržel u nějaké mladé sestřičky, nejspíš se znají," odpověděla jako by nic, i když šlo vidět, že má určité podezření.

Jak znám Briana, tak s tou 'záhadnou' sestřičkou bude někde v kumbále nebo na záchodech...
Musela jsem se nad tím uchechtnout.
,,Převleč se. Chceš rifle, tepláky nebo legíny?" Zeptala se mě mamka a já nemusela ani přemýšlet.
,,Tepláky,"
Podala mi je a já se do nich navlékla a spolu s mamkou jsme šly k autu. Překvapivě u něj už čekal Brian se svým typickým úšklebkem a rozcuchanými vlasy. Čeho jsem si také všimla, bylo to, že měl červenou rtěnku na krku.

,,Jaké to bylo?" Uchechtla jsem se a on jen protočil očima.
,,Taky tě rád vidím, sestřičko," zasmál se a objal mě.
,,Ahoj," pozdravila jsem ho dodatečně a nechala ho, ať mi dá tašku do kufru. Sedla jsem si do auta a už počítala minuty, než budu ve své měkké velké postýlce.