Je to jen hra✔️

•13•

,,Co tady sakra děláš? Víš jak jsem se lekla?" Vyjela jsem potichu po Codym, který se mi postavil do cesty.

,,No, nemohl jsem usnout a slyšel jsem ze shora zvuky, tak jsem se chtěl jít podívat," odmlčel se a usmál se. Proč se usmívá?
,,Myslel jsem si, že to budeš ty," dořekl.
,,Vážně?" řekla jsem podezíravě. Kývl hlavou a nasadil opět ten úsměv... Co má za problém? To je furt ožralý nebo co?
,,No víš, já ti chtěl něco říct...," Opět se odmlčel. Povytáhla jsem obočí, a založila si ruce na hrudi.
,,Tak?" Byla jsem celkem zvědavá na to, co řekne, protože jaký normální člověk by si vybral chvíli říct vám něco uprostřed noci?

,,Líbíš se mi už od začátku, kdy jsem tě viděl poprvé ve škole," když to řekl, tak jsem ztuhla a nevšimla si, že se přibližuje. Cítila jsem dotek jeho ruky na obličeji a pomalu se ke mně skláněl. Během chvilky měl rty u těch mých. V poslední chvíli jsem se probrala z transu a odstrčila ho včas ode mě, když v tom sešel schodů Brian.
Rozespale se na nás podíval.
,,Co tu děláte? Jak to, že jste vzhůru a co se tady stalo, že se oba tváříte, jak kdyby vám uletěly včely?" zeptal se, když šel za námi. Ani jeden jsme chvíli neodpovídali.

,,Vše je v pohodě, nic se nestalo. Já jsem se šla napít a potkala jsem tu Codyho. Říkal, že mu je špatně a nevěděl, kde jsou léky, tak mu jdu pro jeden na hlavu," prolomila jsem ticho a podívala jsem se na Codyho, který měl sklopenou hlavu.

,,Jo, to je pravda. Znáš to... Kocovina," uchechtl se Cody. Uvnitř to ve mně vřelo, ale i tak na povrch jsem zůstala klidná.
,,A co ty, bráško?Jak to, že nespíš?" optala jsem se ho taky, abych rychle zamluvila předchozí téma...

Těkal pohledem z Codyho na mě, ale nakonec zůstal pohledem na mně.
,,Slyšel jsem hlasy, tak jsem chtěl vědět, kdo tu ruší noční klid," uchechtl se a já se pousmála.
,,No nic, jdu zase nahoru, tak dobrou," jen co to dořekl, byl už nahoře. Slyšela jsem zaklapnout dveře. Oddychla jsem si a otočila se na Codyho.

Už otevíral pusu, aby něco řekl, ale já jsem ho předstihla.
,,Promiň, Cody, ale já tě nemám ráda. Beru tě jen jako kamaráda. Nic víc, nic míň. Nikdy se mě už nepokoušej políbit, ano?" odmlčela jsem se, abych se nadechla. Během mého proslovu jsem mu minimálně pětkrát bouchala pěstí do hrudi.
,,Nepotřebuji, aby mi někdo ublížil. Už to na mě nezkoušej, rozumíš?"
Podívala jsem se mu do očí a trochu jsem litovala, že jsem na něho tak hnusná. On by mi možná neublížil, ale i tak mám strach. Připadám si jako největší mrcha, ale... Nemůžu s nikým být. Všichni jsou jen nadržení parchanti, co myslí jen na to, jak se nejlépe uspokojit tam dole.

,,Já... já.., promiň, omlouvám se, nechtěl jsem, já jsem myslel...," a víc z něho nevyšlo.
,,Podívej, Cody... Nechci být hnusná, ale prostě teď budu. Nechci nikoho jasný? Jsi fajn kluk, ale se mnou nepočítej, jsi můj kámoš a víc už nepůjdeš Okay? Víš co? Zapomenu na to, co se teď stalo, ale jestli ještě jednou zkusíš něco podobného, osobně tě vykastruju!" Dokončila jsem svůj dlouhý monolog a nečekala na jeho reakci.
Otočila jsem se a šla po schodech nahoru. Nechala jsem ho za sebou stát se skloněnou hlavou. Zavřela jsem dveře a sedla si na židli.

Možná jsem to přehnala...
Cody není tak špatný...
Byla jsem hnusná, ale chtěl mě políbit a to já nemůžu...
Ani se nebudu divit, kdyby se se mnou nechtěl bavit nebo vidět...

Jediné co jsem svedla, bylo sedět v židli a přemýšlet, co se před chvílí stalo. Hlavou se mi honilo snad milión myšlenek. Byla jsem ale strašně unavená na to, abych dokázala nad něčím přemýšlet... Chtěla jsem jít spát, fakt, že jo, ale bála jsem se, že když usnu, opět se pak probudím s mojí hysterií a nehorázným strachem. Vím, že jsem paranoidní, ale je to prostě můj strach. Hodně velký a hodně děsivý...

Vzala jsem si nějaký sešit myslím Biologii a začala se učit na zítřejší písemku, ale nebylo to k čemu platný, když jsem se nedokázala pořádně na to soustředit... Po asi deseti minutách jsem sešit odhodila neznámo kam a vzala si telefon a sluchátka. Pustila jsem si moji oblíbenou a hlavně depresivní píseň Heavy od Linkin park a zaposlouchala jsem se do zvuků melodie. Nevím, kolik písniček uběhlo za tu dobu, co sedím na posteli a absolutně nevnímám svět, ale bylo mi to jedno...

Když jsem se rozhodla, že už je čas něco dělat, oblékla jsem si khaki jeany s roztržením na kolenech, vínové uplé triko a obyčejnou černou mikinu na zip. Přešla jsem do koupelny, kde jsem se snažila něco se sebou udělat. Rozčesala jsem si vlasy a udělala jednoduchý vysoký culík, umyla jsem si obličej a následně zakryla korektorem kruhy pod očima, dala jsem si make-up, obtáhla obočí, udělala si linky, řasy párkrát přejela řasenkou a nakonec lesk na rty.

S pocitem, že už nevypadám jako mrtvola, jsem sešla schody do kuchyně a připravila si snídani. Neměla jsem moc náladu si něco složitého připravovat, tak jsem si jen namazala rohlík máslem a na to dala šunku a sýr. Jakmile jsem snědla své kuchařské dílo, šla jsem se podívat do obýváku, kde si zatím všichni spokojeně pochrupovali, tak mě napadal jedna úžasná věc. Přešla jsem zpátky do kuchyně, vzala pánev a vařečku a v obýváku začala dělat nehorázný kravál. Všichni samozřejmě zmateně pobíhali po místnosti, a když si všimli, jaký je zdroj povyku, sedli si zpátky na sedačku a zacpali si uši. No joo ... kocovina.

,,Jsi padlá na hlavu? Víš co ten kravál dělá s mýma ušima?!" řekl podrážděně Taylor.
,,Je, já jsem v pořádku. Jen by jste měli všichni vstávat, protože je škola," řekla jsem pobaveně.
,,Mně se nechce, je mi nějak špatně," řekla ta holka, u které nevím, jak se jmenuje. Skoro všichni s ní souhlasili.
,,To není můj problém, neměli jste tak chlastat," zasmála jsem se a ještě jednou udeřila vařečkou do pánve.

No trvalo jim to cca hodinu, než se všichni vypakovali z našeho baráku. Brian byl docela v pořádku na rozdíl od ostatních. A ti lepší neměli žádnou kocovinu, protože se drželi zkrátka.

Do školy se mi moc nechtělo kvůli Dylanovi, Codymu a taky, protože jsem nevyspalá. Z mého přemýšlení mě vytrhl hlas.
,,Ségra, pojď, jestli chceš, tak tě odvezu," křikl na mě od dveří Brian.
,,No ale řídím já, nechci riskovat, že nabouráme nebo ti vezmou řidičák," uchechtla jsem se, když jsem přišla ke dveřím. Nastavila jsem ruku a on mi neochotně klíčky dal.
,,Nabourat můžeme i tak s tvojí jízdou," řekl potichu, ale já jo slyšela.
Musela jsem se pousmát, protože miluji rychlou jízdu.