Je to jen hra✔️

•52•

Ráno jsem se vzbudila v 9:23. Pořád jsem musela myslet na Briana.
Proč bral ty debilní drogy? Nikdy před tím to neudělal, tak proč teď??? Kde to vlastně vzal?
Sedla jsem si a natáhla se pro mobil. Byla tam zpráva ještě ze včerejška. Ta, na kterou jsem se vykašlala, protože už jsem to nechtěla číst. Tak jsem se rozhodla ji otevřít a podívat se, kdo vlastně psal.

Princezno, jste oba v pořádku?

Dlouho jsem přemýšlela, jestli mu odepsat. No, mobil jsem nakonec položila a neodepsala. Převlékla jsem se do tepláků a trička. Poté jsem šla do koupelny a vzhledem k tomu, že nejdu do školy, jsem si opláchla jen obličej a nemalovala se. Vzala jsem si knížku Assassin's creed a začala číst. Ze začátku to bylo smutné, ale pak to bylo úžasné a zajímavé. Přečetla jsem nějakých 8 kapitol, a potom ji odložila a šla dolů se najíst. Šla jsem potichu, protože máma ještě spala a já ji nechtěla probudit, ale abych ji zlepšila hned po ránu náladu, nachystala jsem jí snídani. Moje slavné palačinky s marmeládou, šlehačkou a posypané grankem. Dala jsem je na talíř, potom na tác a odnesla je mámě k posteli na noční stolek. Pak jsem opustila její pokoj, sedla si na sedačku a zapla televizi. Přepínala jsem to co pár sekund, protože tam nic nebylo. Nakonec jsem si zapla PlayStation a dala si závody. Po asi hodině vyšla z pokoje máma. „Dobré ráno, mami." řekla jsem a šla za ní. „Dobré." řekla, ale šlo poznat, že nemá náladu. „Zlatíčko, děkuju ti za snídani." trochu se pousmála a objala mě. „Není zač, vše bude v pořádku, uvidíš." povzbudila jsem ji, ale sama jsem tomu potřebovala věřit. „No, doufám." Povzdechla si a šla do kuchyně a já zpátky na sedačku. Už se mi ani nechtělo hrát, tak jsem to vypla a šla za mamčou. „Asi půjdu nakoupit, nic tady už nemáme." Řekla, když jsem tam přišla. „Dobře." odpověděla jsem ji jednoduše.

Mamka odjela a já jsem si sedla na židli v kuchyni a začala přemýšlet. Ano, opět přemýšlet, jaké by to asi bylo, kdybychom tu nebyli...kdybychom byli v Arizoně...je pravda, že se mi tam staly věci, na které bych ráda zapomněla, ale aspoň by se nic nestalo Brianovi. Z mého přemýšlení mě vyrušil zvonek. Kdo to asi může být? Neochotně jsem se zvedla a přešla ke dveřím. Otevřela jsem je a hned se zahleděla do těch tmavých očí, které mě pozorovaly. „Dylane, c..co tady děláš?" vykoktala jsem ze sebe. „Neodpověděla jsi, tak jsem se chtěl přesvědčit, že jsi v pořádku," zamračil se. „bál jsem se, že se ti něco stalo." vydechl a já sklopila hlavu. „A co Brian, je v pořádku?" když to řekl, tak se mi nahrnuly slzy do očí. „Princezno, proč mlčíš?" „Já..no, pojď dál." řekla jsem potichu a on šel. Zavřela jsem dveře a otočila se na něj. Když se mi podíval zpátky do očí, zasekl se. „Proč pláčeš? Odpovíš mi vůbec na něco?" „Já jsem v pohodě. Brian je v nemocnici, ale bu..bude v pořádku, říkali." vydala jsme ze sebe. „To je skvělé, že bude v pořádku, ale proč pláčeš." přišel ke mně a setřel mi slzy. „Já nevím." řekla jsem a vážně nevěděla. Možná to byly výčitky, že jsem mu neodpověděla. „No tak, to bude dobré." řekl a objal mě.

Divila jsem se, protože má zřejmě nějakou schopnost utěšovat a daří se mu to. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi a nasávala jeho vůni. Vzpomněla jsem si, jak řekl Joshovi, že končí s tou sázkou, a tak jsem ho ještě pevněji objala. „Princezno, chceš mě umačkat?" zeptal se pobaveně a já se usmála. „Ne." řekla jsem mu do hrudě. „Ale vypadá to tak." uchechtl se. „Nechtěla bys někam zajít, aby si měla jiné myšlenky?" zeptal se mě a já se odtáhla. „No, já..." nestačila jsem něco říct a do domu vešla mamka s nákupem. „Jé, ahoj, Dylane." řekla s úsměvem mamka a pak se podívala na mě. „Dobrý den. Počkejte, já vám pomůžu." řekl a vzal mamce tašky a šel s nimi do kuchyně. „Řekla jsi mu to?" zeptala se mě potichu mamka. „Jen jsem mu řekla, že je v nemocnici." odpověděla jsem jí. „Dodře, pojď to vybalit." řekla a pak jsme šly. Dylan už polovinu vybalil, ale i tak jsem mu šla pomoct. „Jsi hodný, děkuji." řekla mu mamka. „Rád pomůžu." odpověděl a s úsměvem se na mě podíval. Mamka se zatím šla převléct a my zbytek uklidili. „Tak co, princezno, půjdeš?" zeptal se mě a já mlčela, protože jsem přemýšlela. Povytáhl obočí a čekal. „No tak, prosím." udělal psí oči a dodal: „Přijdeš na jiné myšlenky." V tom do kuchyně přišla opět máma. „Ó můj bože, Nik, má pravdu běž ven, já to tu zvládnu." mrkla na mě a já se na ni podívala. Jako vážně, mami? Za to ti moc děkuji. „Vidíš, tak pojď." zazubil se a já se teda vydala do pokoje se převléct.

Vzala jsem si rifle a mikinu od Briana, kterou jsem mu nevrátila a ještě si dala rychle řasenku, abych nikoho nevystrašila. Mobil jsem si dala do kapsy a vyšla z pokoje. Zespodu jsem slyšela, jak se máma s ním baví. „Nebojte, Brian bude v pořádku uvidíte." řekl Dylan a já se usmála. Rychle jsem sešla schody a postavila jsem se vedle mamky. „Můžeme?" zeptal se a já kývla. Ještě jsem objala mamku a dala jí pusu. „Ahoj, a užijte si to." řekla a mrkla na mě. „Jasně, mami, zase to nepřeháněj." řekla jsem a protočila očima.

Vyšli jsme ven a on zamířil k autu.
„Princezno." otevřel mi dveře od auta a já nastoupila. „Děkuji." usmála jsem se. Dylan obešel auto a sedl vedle mě.
Po nějaké době jsem byla zvědavá opět. „Kam jedeme?" zeptala jsem se ho a podívala se na něj. Zrovna se usmál a na okamžik se podíval na mě, a pak zpátky na cestu. „Uvidíš, nech se překvapit." zasmál se, když viděl můj výraz. Jen jsem si povzdechla a zadívala se na cestu.
Chvíli jsme ještě jeli a pak zastavili u haly. Přesněji řečeno u zimního stadionu. Dylan mi opět otevřel dveře a já vystoupila. „Zimní stadion, proč?" zeptala jsem se ho.
„Pojď." vzal mě za ruku a táhl mě dovnitř.