Je to jen hra✔️

•5•

Jdu domů. Je kolem jedenácté večer a já se chci dostat co nejdříve domů, protože jsem už vyčerpaná. Zkrátím si proto cestu polem a následně lesem. Když jsem vstoupila do lesa, uslyšela jsem za sebou lámání větvičky, tak jsem přidala do kroku.
Lámání nepřestávalo a stále se přibližovalo. Rozběhla jsem se, jak jen jsem mohla. Pálily mě plíce, ale nehodlala jsem zastavit. Stále jsem za sebou slyšela kroky. Trochu se vzdálily. Nedokázala jsem popadnout dech, tak jsem se schovala za strom, zhluboka jsem se nadechla a potají vykukovala za sebe. Lámání ustálo. Trochu jsem si oddechla, ale stále jsem měla upřený zrak do temnoty v dáli lesa.
Z ničeho nic jsem uslyšela zlomení větvičky těsně u mě. Otočila jsem zrak zpátky, a než jsem stačila cokoliv udělat, ohmatávaly mě silné paže. Někdo mě líbal na krku a snažil se strhnout mikinu. Křičela jsem jako o život, i když tady nikdo než já a neznámý nebyl. Bránila jsem se, kopala, ale nepomáhalo to. Moje mikina byla roztrhaná na zemi a ruce neznámého putovaly po mém těle a snažily se sundat i ostatní. Kopala jsem, i když mi už docházely síly. Stále jsem cítila drsné polibky na mé tváři, rtech, krku... Měla jsem nepopsatelný strach. Kousla jsem neznámého do ruky a následně se mi podařilo ho kopnout na citlivé místo.
Pustil mě a svíjel se v bolestech. Opět jsem se rozutekla s brekem, panikou a strachem. Byla jsem dezorientovaná a vystrašená. Běžela jsem a neuvědomovala si kam. Opět jsem slyšela za sebou ty kroky a tentokrát i křik, který jsem nevnímala a utíkala dál. Pryč odsud. Kroky se přibližovaly a opět mě chňaply ty ruce. Vzala jsem ze země rychle klacek a zapíchla ho neznámému do ramene. Udeřil mě pěstí do břicha a já spadla na zem. Během ani ne vteřiny byl nade mnou a strhával ze mě oblečení. Na zemi jsem nahmatala něco tvrdého. Kámen. Vzala jsem ho a ze všech mých zbylých sil neznámého udeřila do hlavy. Sesunul se vedle mě a zůstal v bezvědomí. Vstala jsem a pokusila se běžet. Brečela jsem, křičela , třepala se... Přes slzy jsem už neviděla na cestu a zakopla o kořen stromu. Spadla jsem a svíjela se v bolestech opět. Bolela mě nehorázně noha a břicho. Nevěděla jsem, co mám dělat a stále jsem brečela. Chvilkami jsem se plazila a chvilkami zůstala ležet. V bolestech, v šoku, dezorientovaná, s neustávajícím brekem a křikem, strachem bez pomoci...

Prudce jsem si sedla a brečela. Křičela jsem, schoulená v klubíčku v rohu pokoje. Klepala jsem se.
„Proč?!" Křičela jsem stále dokola.
„Proč já. Proč on... Byl to on! Přepadl mě, ublížil mi," stále dokola jsem křičela a brečela.

„Šššš, uklidni se, Nik. Jsme u tebe," slyšela jsem známé hlasy, ale nevnímala jsem je a stále si v hlavě přemítala tu noční můru.

Nevím, jak dlouho jsem křičela, brečela, kopala, klepala se... Možná celou noc.
„Zlatíčko, klid. Jsi v bezpečí, nic se ti nestane, jsme tady s tebou já i Brian," šeptala mi máma a oba dva mě objímali.

„Byl to on... Byl to on..," Stále dokola jsem opakovala, ale teď už tišeji.
„Kdo to byl?" Ptal se mě bratr.
„Ten chlap," pošeptala jsem a stále brečela a brečela.

„Jaký chlap?" Opět se zeptal a hladil mě po zádech.
„Ten chlap," odpověděla jsem a schovala hlavu do kolen.

Po asi dvou nebo třech hodinách jsem se konečně uklidnila, ale už jsem neusla.
„Kolik je hodin?" Zeptala jsem se bráchy, který tu stále sedí a objímá mě. Mámu asi poslal spát nebo já nevím...
„Bude tři čtvrtě na šest," odpověděl a stále mě objímal.
„A jak dlouho tady už jsi?"
„Od dvou ráno, kdy jsi začala křičet," odpověděl sklesle.
„Myslela jsem, že už jsem se z toho dostala, že už budu v pohodě..," Řekla jsem mezi vzlyky a pevně ho objala.
„Určitě to jsou jen nervy... Bude to v pohodě, slibuju," dal mi pusu do vlasů a přikryl mě peřinou. Jak jsem se ksakru dostala z druhého konce pokoje na postel?!...
„Neslibuj, co slíbit nedokážeš," pošeptala jsem a dívala se do stropu.
„Běž se dospat. Promiň, že jsi tady musel celou dobu být, mrzí mě to," opět mi stekla slza po tváři, kterou utřel.
„Neomlouvej se. Vždy tady budu, když mě budeš potřebovat a nikam nep-," nestihl to doříct, protože jsem ho přerušila. „Padej spát, vidím ty kruhy pod očima," poručila jsem mu a on si jen povzdechl, ale poslechl.
„Pokus se ještě usnout, Nik," dal mi pusu do vlasů a odešel.