Je to jen hra✔️

•50•

„Zlatíčko, kam se chystáš?" zeptala se mě mamka, když mě viděla sbíhat ze schodů. „Jdu si jen zaběhat." oznámila jsem ji. „Už se stmívá, jdeš sama?" zeptala se s obavami. „Ne." jednoduše jsem odpověděla. „To jsem ráda. Jdeš s Lorou?" tázavě se mě zeptala.
„Není to jedno?" řekla jsem potichu.
„Chci vědět, kdo za tebe bude zodpovědný." řekla a já si povzdechla.
„S Dylanem." řekla jsem potichu a mamce se rozzářili oči. Už se chtěla ptát, ale já byla první. „Mami, prosím ne." Povzdechla jsem si. Po chvilce zazvonil zvonek a já mamce dala pusu a šla.
Po otevření dveří se mi vyskytl pohled na usměvavého Dylana, který si mě od hlavy až dolů prohlédl. „Ehm.. půjdeme?" zvedla jsem obočí a on se mi podíval do očí. „Jasně." usmál se.

Asi 4x jsem se ho ptala, kam běžíme, ale on mi to nechtěl říct. Nakonec jsem to vzdala a následovala ho. Běželi jsme parkem, přes louku a nakonec jsme lesem. Poté zastavil. „Tak co, ještě můžeš?" zeptal se mě pobaveně, když jsem doběhla. „Jasně, že jo, ale ty vypadáš zadýchaně." poškádlila jsem ho. „Ne." řekl a já se musela zasmát. Rozhlédla jsem se kolem a pak si všimla té krásy kolem nás. „Páni." vydechla jsem. Poodešla jsem od něho a pořádně se rozhlédla. Byl to překrásný pohled na zasněžený les a kousek vedle na louku. „Je to překrásné." řekla jsem a rozběhla se k té louce. Miluju zimu, miluju sníh. „Kam běžíš?" křikl na mě Dylan. Ignorovala jsem ho a běžela dál, dokud jsem nezastavila a otočila se směrem k němu. Sehnula jsem se a ze sněhu si udělala kouličku.
Když už se blížil, tak jsem se napřáhla a hodila po něm. Strefila jsem ho do hrudi, on se zastavil a já se začala smát. Nevěřícně se na mě podíval. Smích mě přešel, když po mně sníh hodil taky.

Tak nějak začala válka, no ani jsem si nevšimla, že jsme čím dál tím blíž k sobě. On se sehl a já jo trefila do hlavy.
„Promiň, promiň, to jsem nechtěla." říkala jsem mezi smíchem. „To ti nevěřím." řekl a ve vteřině byl u mě a přehodil si mě přes rameno. „Dylane, pusť mě, vážně jsem to nechtěla." smála jsem se. „Jasně, a co za to." zeptal se mě. „Dobrý pocit." odpověděla jsem jednoduše. Postavil mě na zem a to jsem nečekala, že mu to bude stačit. „Zlobíš mě." řekl a já mu stáhla čepici do obličeje a rychle se otočila a utíkala.

Když jsem byla daleko od něj, otočila jsem se. A právně v čas, protože běžel ke mně a já ho podkopla. Dostala jsem nehorázný záchvat smíchu a on se na mě díval ze země. Když už jsem se pomalu uklidňovala, tak jsem se opět na něj podívala.
Při tom pohledu jsem se rozesmála znovu. Byl kompletně celý bílý.
Pak jsem kolem kotníku cítila silný stisk a ve vteřině jsem byla na zemi vedle něho. On se okamžitě nahnul nade mě a mně se zatajil dech. „Teď tě smích přešel. Co, princezničko?" díval se mi do očí a na rtech mu hrál pobavený úsměv. Ty jiskřičky v očích, které vždy má, když ví, co mi tím provádí. Nějakou dobu jsme se dívali do očí, ale pak se přiblížil a rty se otřel o ty moje. Ale nepolíbil mě.
„Promiň." řekl potichu a zvedl se. Proč se omlouvá?? Nechápavě jsem se na něj podívala a on si promnul obličej. Opřela jsem se lokty o zem a pořád přemýšlela, co se vlastně stalo, že se mi omlouvá. Natáhl ke mně ruku, já se jí chytla a on mi pomohl se postavit. Chvíli jsem ho sledovala, protože si něco pro sebe říkal, ale já to neslyšela. Nevím, co se stalo. Nechápala jsem, proč se tak chová.

Přišla jsem k němu a zastavila ho. Pořád uhýbal pohledem, tak jsem mu ruku položila na tvář, aby se podíval na mě. A on to udělal, podíval se.
„Co je? Nic jsi mi neudělal, tak proč se omlouváš?" zeptala jsem se ho. Mlčel.
„No tak." naléhala jsem na něj. Ale opět mlčel.
Měl rozhozený dech. Nik na to ani nemysli...
Oběma rukama jsem mu chytla obličej a poté ho jemně políbila.
Když jsem se odtáhla, neodtrhla jsem oči. Viděla jsem, jak se uvolnil a byl trochu mimo. Ani se mu nedivím.. to já z mojí reakce taky.
„Princezno, proč to děláš? To si ani nezasloužím." vydechl odevzdaně.
No, holka, a teď nějakou geniální odpověď...
„Já nevím, přišlo mi, že to potřebuješ." mykla jsem rameny. Hned, jak jsem to dořekla, mě pevně objal. Objetí jsem mu oplatila snad ještě silněji než on. „Děkuji." šeptl mi do ucha.
„Myslím, že bychom mohli už běžet zpátky." navrhla jsem a podívala se na něj.

***

Doprovodil mě domů a u dveří jsem ho ještě objala a poděkovala mu za dnešek. Taky mi poděkoval a věnoval mi jeden z těch jeho nejhezčích úsměvů. „Jsem doma." křikla jsem do místnosti a hned mi přišla odezva. „Dobře, zlatíčko, jen ať víš, jdu spát, tak dobrou." rychle jsem mamku objala, dala pusu a zamířila nahoru.
„Čau, ségra." zazubil se Brian a já věděla, že přijde výslech. „Briane, teď ne." řekla jsem a chtěla zalézt do pokoje. „Tak dobrou." dal mi pusu na líčko a já spokojené mohla odejít.
Samozřejmě, že jsem si napustila vanu. Tohle je to nejlepší odreagování, jaké může existovat.

***

Když jsem se probouzela, cítila jsem, že mi někdo sedí na posteli. Bezva. „Briane, děláš si srandu? To mě ani nenecháš, abych se probudila?" zamumlala jsem a posadila se.
„Poslouchám." usmál se a já schovala hlavu do dlaní. Zodpověděla jsem mu skoro všechny otázky, které měl. „No ségra, jsi zamilovaná." zazubil se na mě a já litovala všeho, co jsem mu řekla. „Není to pravda." řekla jsem a on mě jen objal. „Neboj, tvé tajemství je u mě v bezpečí."

„Teď se musím obléct, tak padej." řekla jsem a zasmála se. „Rozkaz." zasmál se a už se zvedal. „Brácho, můžu zase nějakou tvojí mikinu?" podívala jsem se na něj prosebně. „Jasně, přinesu ti ji." povzdechl si a odešel.

Zatím jsem si vzala tričko s krátkým rukávem a roztrhané rifle na kolenou.
Vlasy jsem si po dlouhé době spletla do dvou copů,
vzala si věci a seběhla dolů, kde už čekal brácha s 'mojí' mikinou.
„Děkuji ti, bratříčku." dala jsem mu pusu na líčko a šla se najíst. Dlouho jsem neměla cereálie, tak jsem si je vzala. Po snídani jsme se s Brianem vzali věci a jeli do školy.