Animae fidelium

6.9

Lyra se potloukala hradem stejně jako posledních pár dní a snažila se utřídit si myšlenky, když zaslechla něčí hádku. Přidala do kroku a zahnula do chodby, odkud hlasy vycházely.

„To si snad děláte srandu," zamumlala si pro sebe, když před sebou viděla dva hádající se zmijozely.

„Drž se od ní dál," zasyčel Blaise a už mu chtěl dát jednu výchovnou, když se u nich objevila dívka, kvůli které tenhle celý spor začal.

„To už ti fakt hrabe?" okřikla jej a ublíženě se na něj podívala. Theo pochopil, že je tady tak trochu navíc a tak nenápadně vycouval a zanechal je tam o samotě.

„Jen jsme si povídali," řekl a ona se na něj zamračila. Za koho ji jako má?

„Tohle už musí přestat! Vím, že ti Hermiona chybí, ale musíš se dát dokupy! Theo je tvůj kamarád, tak se podle toho chovej!" sjela jej na dvě doby a tentokrát to byl on, kdo se mračil.

„To mi mohlo být jasné, že budeš na jeho straně," zamumlal.

„Prosím?" vyjekla a zhluboka se nadechla aby se uklidnila, ale moc jí to nešlo, „Tak já ti něco povím, ty idiote. Theodore je pro mě jako bratr, ale ty jsi můj přítel a to tebe miluju! Jo, přesně tak, miluju tě, a tak dlouho čekám až to řekneš, ale už mě to nebaví. Pokud nechceš přijít i o mě, dej se dokupy. Tohle není Blaise, do kterého jsem se zamilovala."

„Lyro-"

„Nechci to slyšet! Myslím, že bude lepší, když se dokonce roku nebudeme vídat. Za týden dělám NKÚ a musím mít čistou hlavu," řekla a odešla.

(...)

Draco si to mířil prázdnou chodbou do Velké síně, jelikož byl čas večeře a ačkoliv neměl hlad, řekl si, že by měl na chvíli vylézt ze svého pokoje. Ponořený v myšlenkách vkročil do Velké síně, ale omylem se srazil s nějakým malým havraspárem. Klučina něco zamumlal a utekl pryč. Draca to vytáhlo z transu a na chvíli začal vnímat okolí. Rozhlédl se po síni a přimrzl na místě kvůli tomu, co viděl.

Na jednom konci zmijozelského stolu seděl Blaise, který pozoroval svoji přítelkyni, která z nějakého důvodu seděla na opačném konci stolu a zdála se být zarmoucená. Uprostřed stolu pak seděl Theodore, který se nimral v jídle, což u něj nikdy nebylo zvykem. Když ovšem přesunul pohled k nebelvírskému stolu, uviděl svou jedinou lásku, jak tam sedí a hledí někam do dálky. Její přátelé se něčemu smáli, ale ona jako by tam vůbec nebyla.

Začalo se mu špatně dýchat. Realita jej zastihla zcela nepřipraveného a on to nemohl vydržet. Rozběhl se z Velké síně pryč a běžel tak dlouho, dokud nebyl dostatečně daleko. Blaise měl pravdu, jak se zdálo, posral to. A to tak, že hodně, ale on to musel udělat!

„Zdají se být velmi vzdálení, že?" ozval se kousek od něj hlas a on leknutím nadskočil, ale když zjistil, kdo to je, uklidnil se.

„Musel jsem to udělat," zamumlal, ale nevěděl, jestli přesvědčuje jeho, nebo sebe.

„To bych úplně netvrdil, ale chápu to. Časem to pochopí i oni."

„Tím bych si nebyl tak jistý. Stále jsou kolem mě, ale jako by to nebyli oni. Jako by to byla jen těla bez duší. A ty její strhané výrazy! Nikdy jsem je takové neviděl," drmolil a znovu se mu přitížilo. Co to udělal? Chtěl jen ochránit Hermionu  a ne všechno převrátit vzhůru nohama.

„Každý někdy musíme udělat těžké rozhodnutí se kterým pak musíme žít, ale jakkoliv se ti zdá tohle hrozné, pamatuj na to, že nemáš na předloktí Znamení zla, což byl tvůj cíl. A hlavně nikdy nezapomeň, že to děláš pro ni. A za ty které milujeme se vyplatí bojovat. Vím, že by pro tebe možná bylo jednoduší pokračovat ve stopách tvého otce, ale vybral jsi si tu správnou cestu, a jsem si jist, že v ten moment se do tebe zamilovala znova."

„Zdá se mi to nebo mě tady vykresluješ jako milého chlapíka?" ušklíbl se Draco.

„Jen věřím jejímu úsudku," odpověděl se smíchem.

„Každopádně děkuju. Vážím si toho. Všeho."

„Promiň, co jsi říkal? Nějak jsem tě neslyšel."

„Tak to máš smůlu, opakovat to vážně nebudu," odsekl a jejich cesty se opět rozdělily.

***

Aneb proč to nezamotat ještě víc, než to je, že? To jsem celá já! 

Lidi, dneska jste překročili hranici 40K přečtení a to si zaslouží nějaký ten potlesk! Jste nejlepší <3