Japan [Riren]

3.

Jeli dál. Dál městem. Projeli jsme, nejspíše, centrem a dál. Okolo školy. Nejspíš končili. Celý dvůr byl plný lidí mého věku.

Ehh... Když jsme projížděli okolo, tak jsem si měl zatáhnout okýnko. Několik dívek jsi mě všimlo a začalo na mě mávat. Začali jsi mě všímat všichni. Oplatil jsem jim to. Některé dívky omdlely. Štěstím? Co já vím..

Okýnko se začalo zavírat. Překvapeně se podívám na chlapy. Vážně, oni mi zavírali okýnko! Nemám rád zatuchlý vzduch v autě. Dělá se mi po něm špatně. Poprosím je, aby to okýnko bylo otevřené. Ani jeden z nich nereaguje. Drzost na entou!

Tmavé sklo mi bránilo vidět, originální barvy venku. Viděl jsem je tmavší. Ale dokázal jsem je rozeznat. Kdo by taky nerozeznal základní barvy... Když se nepočítájí mimina, barvoslepý a slepý, tak jedině idiot by je nerozeznal.

Zajel do jedné uliček s rodinnými domy v řadách. Jeden jako druhý. Auto začalo pomalu zastavovat. Nervozita začala ve mě růst o padesát procent rychleji, než je u mě zvykem. Kolena se mi třásla. Skřípal jsem zuby. Co to se mnou je?! To nejsem já! Kurva!

Auto zastavilo a mé srdce vynechalo několik úderů. Klid Erene... Párkrát se hluboce nadechni a vydechni. Udělal jsem to nejmíň desetkrát, ale vůbec mi to nepomohlo. Otevřeli se dveře a já se, s nechutí, podíval na chlapa, který mi je otevřel. Vyhodím nohy z auta a pak vstanu. Vůbec se mi nechce.

Protáhnu se. Vezmu sportovní tašku, kterou nosím ať jdu kamkoliv. Před autem se ohnu, abych si mohl vzít jeden ze svých kufrů, ale zastaví mě ruka přede mnou. Nechápavě se podívám na chlapa, který tam strčil ruku. Nadechoval se že něco řekne. Ale byl jsem rychlejší. Zval jsem kufr a čekal co bude dál. Vážně nevím jaký dům to je. A tipovat si vážně nechci.

Kouknou se na sebe s nechápavým pohledem. Potom jen pokrčí rameny. Vezmou zbytek kufrů. Abych byl přesný, mám jenom tři kufry, takže každý vzal jeden. Oba dva si stouply vedle mě a dají mi ruku okolo ramen. Nelíbí se mi jak na mě sahají... Připomíná mi to minulost. Celým tělem mi projede husí kůže.

Začnou mě navigovat k vedlejšímu domu. Zazvoní na zvonek a čekají než někdo otevře. Pořád mě objímali, až mi to bylo nepříjemné.

,,Mohly by jste mě pustit?" řeknu trochu nevrle. Nepodívají se na mě. Pohledem propalovali vstupní dveře. Už chtěli zazvonit znovu, když se otevřely dveře. Stál tam muž s kulatými brýlemi. Za brýlemi schovával zelené oči. Je vysoký a štíhlý s dlouhými hnědými vlasy.

,,Přeje te si?" řekne hlubokým ale pořád milým hlasem. ,,Vezeme Vám vašeho syna," jak to řekl?! Řekl to jako bych byl použitý zboží! Začnu sebou mlít. ,,Ať jde dál," řekne a ustoupí z cesty.

Jeden mi vytrhl kufr a druhý si mě přehodil přes rameno. Začnu sebou mlít ještě víc než jsem sebou mlátil. Začnu na něj německy křičet, aby mé pustil, že chodit umím. Nedal náznak žádnou emoci. Necita. Když procházel okolo otce, tak na nás překvapeně koukal. Zvdal jsem to. S ním se nemá cenu prát. Ale pořád jsem se se hádal.

Nojo.. žil jsem s právničkou v jednom baráku osmnáct let. To se člověk rychle naučí. A hlavně, já se hádal pořád když šlo o agenturu. Došel se mnou do nějakého pokoje a tam mě posadil na křeslo. Podle toho, jak místnost vypadala, jsem usoudil že to je obývák. Všechny pohledy, co byli v místnosti, se stočili na nás.

,,Řeknu to ještě jednou," zavrčím. Stoupnu si z křesla. ,,Chodit umím," musel jsem si stoupnout na špičky, abych mu to mohl zavrčet do obličeje. Hold jsem o dvě hlavy menší... V jeho očí se mihne malinké pobavení, ale zato větší překvapení mýchlí se strachem. Ustoupil dozadu, aby mezi námi byl aspoň malý osobní prostor.