Japan [Riren]

60.

Je čas oběda a já sedím za stolem a čekám Hanji, která šla pro jídlo. Nevadí mi čekat - vážně že ne. Vydržím čekat i hodinu, ale když se jedná o jídlo, tak nevydržím čekat na něj hodinu. Hanji se někde musela zdržet...

Je pryč teprve půl hodiny... Třeba se někde... Zakecala. Začnu se uklidňovat. Marně. Mám hlad. Už jsme snědl několik sušenek, co měla na stole (samozřejmě s jejím povolením). Zničeně si položím hlavu na stůl a zavřu oči. Už chci jíst...

Otevřou se dveře do pracovny. Podívám se tam. Stála tam dívka s zrzavo-hnědými culíky. Isabel. Vypadala zadýchaně. Dlaněmi se opřela o kolena a vydýchávala se. S velkým nádechem se narovná a podívá se na mě.

,,Mu... Musíš jít se mnou." Ukáže na mě a nepřestává mě propalovat pohledem. Nechápavě se na ni podívám. ,,Proč bych měl?"

Po nějaké době, co se nezvedám, si jenom povzdechne. Začne si masírovat spánky a začne si něco pro sebe mumlat. Jediné co jsem jí rozuměl bylo ,Levi'  ,tvrdohlavý' a ,pravda'. Vůbec jsem jí nechápal. Pak se na mě podívala takovým způsobem, kterým se na mě divál Levi, když byl rozrušený.

,,Je.. je to moc složitý na vysvětlení..." Povzdychnu si. ,,Levi říkal, že máš rád překvapení..." Zbystřím. On si pamatuje to, jak jsem se mu snažil nakecat, že nemám rád překvapení... Gott von mir! On si to pamatuje! Na chvíli vykouzlím úsměv na tváři a pak zase zmizí. Už s ním nejsem... A to jen díky mně... Možná jsem ho měl, vážně vyslechnout...

,,No a? Kdo by je neměl rád?" Trošku zavrčím a zamračím se.  ,,Levi? Ten je nemá rád. To bys mohl vědět," překříží ruce na hrudi a také se zamračí. Povzdechnu si. Má, ta naše hádka, nějaký smysl? Ne, nemá. Je to hádka o ničem.

,,Tak co.." trošku se uvolní ,,..půjdeš?" Podívá se na mě s psíma očima. Znovu se povzdechnu a kývnu.

,,Pojedu.."