Japan [Riren]

7.

Vylezu ze sprchy. Teplá voda po celém dnu, bodla. Vážně že jo. Usuším se, obléknu si na sebe pyžamo a vyrazím do obýváku, kde jsem nechal mobil. Doufám v jen to jedno.

Že mi máma napsala.

Sednu si do křesla a natáhnu ruku pro mobil. Na zamčené obrazovce jsem uviděl jedno jediné. ,To víš že mám čas. Na svého syna kdykoliv. :)' nad tou zprávou jsem se musel usmívat jak debil. Žádá heslo od mobilu a ihned zajedu prstem na ikonku kontakty. Vyhledám mámu a vytočím jí.

,,Erene, zlatíčko, jak se máš? Jak se má Grisha? Je tam vůbec s tebou? A jaký byl let?"

,,Starostlivá jako vždy," usmál jsem se ,, mám se dobře, let byl mou dlouhý a nudný a táta tady není."

,,Jak to že tam není s tebou? Jasně jsem mu řekla, že když tě bude mít na starosti, tak bude vědět co děláš, kam jdeš a kdy přijdeš!"

Neříkala to vůbec ironicky. Myslela to smrtelně vážně.

,,Mami.. dokážu se o sebe postarat sám..-"

,,Erene! Jsi v neznámém prostředí!"

,,Mami.. má orientace v novém prostředí je nulová- to víme oba, ale když si zvyknu, tak budu vědět kam chodit a kam ne, v kolik hodin. A vůbec, jestli tam budou mít dobré zboží..." Poslední větu jsem musela zamumlat, ale stejně tu větu slyšela.

,,Erene... Až se Grisha vrátí, tak mi napiš, ano?"

,,Napíšu, nemusíš se bát..."

Chvíli bylo ticho. Já i máma jsme byli ve svých myšlenkách. Ale já myslel jen na jednu osobu. Jak se asi má. Co dělá? A jak se na tom psychicky.

,,Mami.."

,,Ano miláčku.?"

Nádech výdech.

,,Jak je na tom Christa?"