Japan [Riren]

15.

Dny utíkali jak voda. Z pondělí se stalo úterý. Z úterka středa a ze středy se stal pátek. Uteklo to a za těch pár dní jsem se s otcem tak trochu více seznámil. Zjistil jsem, že pracuje jako doktor- ale to mi mohlo dojít, už v neděli když řekl, že nějaký známí (pokud to byl vůbec známí), měl bouračku. Nebo taky to, že mámu ještě miluje- a mě též, prý...
Potom jsme se dohodli, že den po focení, mě vezme do centra. Nebo jsem mu to furt opakoval, do té doby, než řekl ano...

Teďka stepuji v pokoji u tašek a přemýšlím, co si vzít na sebe. Něco, aby mě lidé venku, hnedka nepoznali a ke všemu tomu abych se aspoň trošku zalíbil Levimu. A nejen Levimu, ale taky všem, co tam bude. Tak první dojem je důležitý, ne? Za půl hodiny, mě má Levi vyzvednout. I s Hanji samozřejmě.

Po dalších pěti minutách, mě to přestalo bavit, tak jsem šmátnul po nějakých kalhotách a tričku a přetáhl to přes hlavu. Světle modré džíny a bílé tričko. Super. To jde. Teďka stačí, když klidně, posedět pětadvacet minut. Jenže já jsem tak strašně vynervovaný, že klidně neposedím.

,,Erene?" Ozve se hlas táty a dveřmi a zaťukání. ,,Ano?" ,,Můžu dál?" ,,Ano," pomalu otevře dveře, jako by bál, že ho přetáhnu židlí po hlavě- i když v pokoji, žádná židle nebyla. Vstoupil do pokoje s hrníčkem, ze kterého stoupla pára. Už podle vůně jsem poznal o jaký čaj se jedná. ,,Před pár dny jsi řekl, že máš rád zelený čaj, tak jsem ho včera navečer koupil." Usměju se na něj. Zelený čaj mě dokáže uklidnit, i kdybych měl být postřelen skrz na skrz. Sednu si na postel do tureckého sedu a převezmu si čaj od táty.

,,Děkuji."

Za těch pár dní, mi začal i více věřit. Chápu, že měl strach o svého syna, kterého viděl párkrát za život, ale také jsem vyrostl. Celou dobu jsem tátovi hustil do hlavy, že se dokážu o sebe postarat. A tak mi začal věřit. Ale pořád byl nesvůj. Nikdy jsem nevyšel na ulici. Nikde jsem nebyl mezi lidmi. Takže nevím jak se budou chovat a ani já nevím jak se budu chovat.