Japan [Riren]

32.

Zasedli jsme co nejdál od vchodu. Levi si chtěl sednout někam blíž, ale to jsme byli strašně na očích. Tak jsem ho násilím odtáhl na druhou stranu místnosti a bylo to vyřešený. Pěknou chvíli mě zabíjel pohledem, než mu došlo, proč jsem ho odtáhl.

,,Celé ráno běháš po městě a je ti to jedno, ale když si máš sednout někde v restauraci, tak ti to jedno není." Řekne Levi a pohledem přejíždí po řádcích menu. Zamračím se, ale pohledem neuhnu z menu. ,,Nebyl jsem se ve městě, ale jenom v květinářství a bylo mi to jedno, protože jsem se pořád hýbal a vyhýbal jsem se pohledem oknu." Zaklapnu menu a položím ho na okraj stolu. Nic jsem si nevybral, ale když je to vegetariánská restaurace, tak tu budou muset mít studený salát. Musí, jinak jsem bez jídla.

Po objednaní jsme seděli u stolu potichu. Ani jeden z nás nepromluvil, jen mě Levi zabíjel pohledem. Nechápu proč. Nic jsem mu neudělal. Po chvilce mi přinesli salát a já se na číšníka usmál. Ten mi úsměv oplatil a popřál mi dobrou chuť, potom zmizel. Podíval jsem se na jídlo. Prostě studený salát. Podívám se na Leviho. Ten mě zabíjel minimálně dvakrát.

,,Co je?" Mlčel a mě to došlo. ,,Neříkej mi.. že..." Musel jsem se usmívat jak blbeček. ,,Ty žárlíš!" Zamračí se a odvrátí pohled. Tím mi dával jasně najevo, že mám pravdu. On žárlí! Žárlí na číšníka! Jemně mě kopl do nohy. ,,Měl bys jíst." S úsměvem blbečka se pustím do jídla. ,,Ty si nic nedáš?" ,,Já narozdíl od tebe snídám." Zamračím se. Tohle mě urazilo. ,,Já minimálně dvě hodiny po vzbuzení nesnídám, to je první věc a druhá věc je ta, že jsem neměl ani prostor přemýšlet nad snídani, když jsi byl u mě v pokoji." Usmál se. Překvapeně se na něj podívám. Co je tu k smíchu?! ,,Jo... Pro mě to bylo hezké ráno..." ,,Jdi někam!" Zavrčím a dál si začnu věnovat svému salátu