Japan [Riren]

54.

Zajel ke krajnici, odkud vyjíždělo auto - divím se, že do toho auta nenaboural. Díval jsem se před sebe, ale vnímal jsem vztek, který šel od Leviho. Ani jeden z nás nemluvil a já byl rád. Můžu si to v klidu promyslet.

,,Myslíš to vážně?" Podívám se na něj. Má sklopenou hlavu a v rukou křečovitě drží volant - až mu klouby zbělaly. Neodpovídám. Nebudu se opakovat. ,,Doprdele Erene! Mluv se mnou!" Podívá se na mě, až sebou cuknu. Mluvil klidně, až mi po zádech přešel mráz.

,,Myslím," podívám se z okýnka ,,a teď chci domů."
Nepohne se ani o milimetr. Asi neměl v plánu se pohnout, tak se na něj podívám. Neměl jsem to dělat. V jeho očích se míchalo tolik emocí, že to u něj nebylo zvyklí. U něho jsem viděl jen pár emocí. Před očima mi přejedou všechny emoce, které jsem u něho viděl. Kruci!

,,Tohle mi nedělej, Erene.." řekne zklamaně. Podívá se před sebe. Zhluboka se nadechnu, abych zahnal slzy. ,,Můžeš si za to sám." Sklopím pohled na svá stehna a dám dlaně v pěst. ,,A teďka chci domů, prosím..." Pořád se neměl k pohybu. Naštval jsem se. Sáhl do batohu pro sluneční brýle, nasadil si je na nos. Odpoutal se a chtěl vystoupit, ale chytli mě dvě silné paže. Položil hlavu mezi mé lopatky a nechtěl mě pustit. Začal jsem se vrtěť.

,,Levi, lass mich gehen!" Ať mě pustí!

,,Řekni mi.. co jsem udělal. Já to napravím!" Zašeptá mi do lopatek. Přestanu se vrtěť a přes rameno se na něj podívám... ,,Všechno... To jen tak nenapravíš..." Znovu se podívám před sebe. Povolí stisk. Vymaním se.

,,Auf Wiedersehen..." Zvednu se (s batohem) a vystoupím z auta. Než zavřu dveře, tak se na něj podívám. ,,...Levi..." Zavřu dveře a rozejdu se pryč. Poslední co jsem slyšel, bylo jak na mě Levi volá, ale já ho ignoroval. Stiknul si batoh blíže na hruď a zrychlím krok. Nemůžu zpomalit! Nesmím! Jinak se otočím a vběhnu Levimu do otevřené náruče. Už nechci zažít něco, co mi Levi udělal. Už ne!

-,,Levi, lass mich gehen!"- ,,Levi, pusť mě!"
-,,Auf Wiedersehen..."- ,,Sbohem..."