Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

1 - Překonej sama sebe

Opírám se o mantinel. Snažím se popadnout dech. Srdce mi v hrudi buší. Naráží na hrudní koš a nemilosrdně ho drtí. Pot mi stéká po zádech dolů pod tričkem. Mikinu už jsem dávno zahodila. Na ní mi bylo moc velké teplo. Led neled. Zima nezima. Všechno jakoby se smrsklo do těch pár nekonečných vteřin, které právě prožívám. Přesně v tomhle okamžiku, kdy mám došlápnout na tu přenádhernou třpytící se plochu zmrzlé vody. Na nohách brusle.

Led. Moje závislost. Moje vášeň. Můj život. A taky moje záhuba.

To všechno pro mě znamená led a hokej. Tak tady denodenně dřu jak kůň, abych se vyšvihla zpátky. Dvakrát zraněné tělo po náročném tréninku protestuje a nohy se mi třepou jako bych nikdy nebyla zvyklá na větší zátěž. Byla jsem zvyklá na nepředstavitelnou zátěž, ale nyní je to jiné. S pochroumaným kolenem a kostmi, to jde hůř. O hodně hůř.

„Torresová, nenech se přemlouvat. Vím, že máš na víc. Tak dělej!"

Při Thomasových slovech zaskřípu zuby. Jak jsem vůbec mohla někdy dovolit, aby mě tenhle hňup a rádoby kamarád trénoval a pomáhal mi s rehabilitací? Copak jsem se už dočista zbláznila? Já toho kluka snad doopravdy nenávidím. Mám chuť obrátit se a zařvat na něj, že ho nesnáším. Aspoň v tuto chvíli.

Ale vím, že to dělá pro mě. Myslí to dobře. Nedovolí mi to vzdát, i když bych s tím nejraději sekla. On to nedovolí. Tlačí mě dál. A dál. A dál. To jen díky němu padám večer únavou do postele a ještě než se stihnu přikrýt peřinou, už spím. To jen díky němu ráno vstávám a dál se snažím. Dál bojuji. Protože on je schopnej mi vběhnout do ložnice, polít mě studenou vodou a pak mě vytáhnout zmáčenou za nohu z postele. Nesnáším ho! Doopravdy ho nesnáším! Ale taky jsem mu vděčná.

Sevřu mantinel v dlaních ještě víc, až mi z té námahy zbělají klouby. Je to můj způsob, jak se vyrovnat s tím, abych na něj neřvala. Zuby mi drkotají o sebe. Pomalu se odhodlám posunout na nekonečnou ledovou plochu jednu nohu. Když se ostří dotkne pevné vrstvy pod ní a zaboří se, je to jako deja vu. Tohle já znám. Přesně tohle miluju. Alespoň tomu tak dřív bylo, nyní je tohle všechno zdrojem bolesti a zoufalství. Pomalinku přenesu váhu na led a vkročím na něj i druhou nohou. Opět se ostří dotkne ledu. Je to tak známý pocit, ta eufórie, ten chlad planoucí z prostoru pod nohami, ty stejné pohyby. Nemělo by mě už nic překvapit, a přesto tady stojím a připadám si jako začátečník. Jako malá holka, která na ledě stojí sotva po druhé.

Ale stojím tam, zvládla jsem to! Teď už jen bruslit. Odrazit se a vyrazit vpřed. Jedna noha za druhou, výměna a znovu. Zapřít se ostřím a vyrazit, rozložit váhu po celé délce. Je to snadné. Bývalo to snadné. Teď mě tento obyčejný pohyb na ledě stojí všechny síly. A nejvíc asi tu psychickou. Mám totiž strach. Konečně jsem si to přiznala. Trvalo to rok. Rok běsnění, trýznění, sebezapření. Rok utrpení, nadávek, rozbitých rukou a kolen, namožených svalů a slz. Jeden tok, než můj pomatený mozek uznal, že má strach a já to dokázala vyslovit nahlas. Tím se to celé stalo skutečností.

Musela jsem si přiznat, že můj největší problém není v mém těle, teď už ne. I když tělo je taky velký problém, není ovšem tak velký jako moje myšlenky a strach. Je to v mé hlavě. Blok, který se snažím překonat.

Zvednu pohled a podívám se na Thomase, který stojí pár metrů přede mnou a povzbudivě se na mě usmívá. Bože, jak já ten jeho úsměv plný naděje nesnáším! Nejradši bych mu ho rozšlápla a byl by pokoj. Vím, že jsem hnusná a hysterická a přeháním, ale nemůžu si pomoct. Nechci se vzdát, ale bojím se, že to tak stejně dopadne a to mě děsí ze všeho nejvíc.

„Thomasi..." zaúpím s pohledem upřeným do jeho očí.

Usměje se na mě ještě víc a natáhne ruku dopředu. Vábí mě k sobě, povzbuzuje.