Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

12 - Čekám na ty nejlepší děti na světě

Když jsem si konečně přiznala, s čím jsem to souhlasila, bylo konec turné a společně s klukama jsme čekali na odbavení a let domů. Neřekla jsem jim, na co jsem to kývla, ale už brzy mě toto oznámení nemine. Jakmile budeme doma, musím vyřídit nezbytné věci, aby byl zajištěn chod a další lekce na ledě pro děti. Pak až můžu s klidným srdcem odjet společně s týmem. Vím, že by to Thomas zvládl i kdybych odjela rovnou, ale to jsem nechtěla. Potřebovala jsem vše vyřídit z očí do očí. Nemohla jsem dál utíkat, před ničím a tohle byl začátek.

V letadle jsem se sesunula na sedačku a pohlédla z okénka. Měla jsem nekonečný výhled na prostor pode mnou. Znovu jsem opouštěla státy, nechávala za sebou velká města a lidi, kteří, ať už jsem chtěla nebo ne, byli součástí mé rodiny, ale tentokrát mě odjezd nenaplňoval pocitem úzkosti, ztráty a bolesti. Naopak. Nyní jsem cítila neochvějné vzrušení. Těšila jsem se na to, co bude.

Nebyla jsem si jistá, jestli soustředění zvládnu ve zdraví, ale pomyšlení na to, že pojedu a budu zase součást týmu, i když jen na pár dní, mě z nějakýho nepochopitelnýho důvodu naplňovala radostí.

Opřela jsem hlavu do sedadla a zavřela oči. Když jsem ucítila velkou teplou dlaň přistát na mém koleni, opatrně jsem oči zase otevřela a podívala se na Ramba sedícího vedle mě. Usmíval se na mě, zkoumal můj výraz a přitom mě pomalu hladil dlaní po noze. Bylo to gesto podpory, ten parchant vždycky vytušil, že se něco děje a že před nimi něco tajím. Teď ale čekal, až sama přijdu s vysvětlením a tím gestem mi dával najevo, že stojí za mnou.

Usmála jsem se na něj, bezhlesně zašeptala „děkuju" a pak si položila hlavu na jeho rameno. Během chvíle jsem usnula a probudilo mě až pohlazení po tváří a mírné zatřepání.

Otevřela jsem oči a podívala se na něj, pořád stejně dokonalý úsměv na stejně dokonalém člověkovi. Nechápu, že jsem ho za ty roky ještě nezabila, ale kdybych to udělala, kurevsky by mi chyběl. Zvedla jsem se z jeho ramene a hřbetem ruky si musela utřít pusu a tvář. No co, jsem taky jen člověk a spát v letadle není žádná hitparáda. Omluvně jsem se usmála a pokrčila rameny. Rambo se jen rozesmál a vstal. Stévard už nás popoháněl ven z letadla.

Byla jsem rozlámaná, ale ani to mi nezabránilo vběhnout tátovi do náručí, když jsem ho uviděla na letišti s cedulí hlásající „Čekám na ty nejlepší děti na světě".

„Ahoj holčičko moje," pozdravil mě, když mě objímal. Držela jsem se ho jako klíště a nechávala se unášet pocitem bezpečí. Neuvědomila jsem si, jak moc mi za těch pár dní chyběl. A jak moc mi bude za chvíli znovu chybět.

Pustil mě ze sevření a přivítal se s klukama. Tylera pevně objal a poplácal po rameni. S Rambem si chlapácky podaly ruce, ale pak ho se smíchem strhl do objetí, stejně jako bráchu. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Rambo už navždycky bude součást naší rodiny, ať se děje co se děje. To už mu nikdo neodpáře.

Počkali jsme, než nám z letadla vyvezli zavadla a pak se vrhli na parkoviště k připravené dodávce. Naskákali jsme dovnitř jak tlupa neandrtálců a vyrazili směr domov. Ostatní kluci zamířili k sobě domů hned z letiště, takže nás nebylo tolik. To mi ovšem vůbec nevadilo.

Když jsme dojeli na štěrkovou cestu a zastavili bokem od silnice, zaplavila mě vlna hřejivého tepla. Na prahu domu čekal Thomas. Vystoupila jsem z auta a viděla, jak se vydal ke mně. Usmála jsem se na něj a vběhla mu do otevřené náruči. Pevně mě sevřel a přivítal pusou do vlasů.

„Ahoj příšero," pozdravil mě a úsměv mu pořád zůstával na tváři. Pustil mě z objetí, ale neodstoupil moc daleko, spíš tak na délku paží. Prohlížel si mě. Putoval očima po celém mém těle, až jsem z toho měla trošku divný pocit. Rychle jsem ho zapudila a zeptala se: