Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

32 - Odstup

Owenova slova mi vrtala hlavou ještě dlouho poté, co je pronesl ve vylidněné Warrior ice aréně a já se vrátila k sobě. Bloumala jsem bytem. Z kuchyně na sedačku, ze sedačky do ložnice, z ložnice zpět na sedačku před televizi, pak znovu do kuchyně a tak dále a tak dále. Nemohla jsem se soustředit. Nic nepomáhalo, ani hry, ani film, ani kniha, ani ten zatracenej přímej přenos hokeje, kterej jsem jindy naprosto milovala. Prostě nic.

V hlavě mi pořád dokola rezonovalo jedno jediné slovo zarývající se mi pod kůži.

Odstup... Odstup.... Odstup.... Odstup...

Blikalo výstražným světlem a nechtělo zmizet. Nedopřálo mi pokoj. V rukou jsem držela svůj oblíbený hrnek a v něm horký čaj. Opatrně jsem usrkávala malinké doušky nápoje a zírala... no nejspíš nikam. Před sebe. Do blba. V hlavě se mi vytvořil maglajz, kterému nešlo porozumět. To po čem jsem toužila, se pralo s tím, co jsem měla dělat. Jedno odporovalo druhému. Dvě naprosto neslučitelné skutečnosti navzájem se předhánějící v důležitosti.

Hluboko pod povrchem ve mně ale hlodal odpor. Bublal a vzlínal blíž a blíž k povrchu. Měla jsem chuť se bránit. Ozvat se. Říct, že ne jako odpověď neberu. Že mi nemohou říkat, co můžu a nemůžu dělat. Už ne. Další hlásek na mě ale křičel, že musím poslechnout. Že na to mají právo. Že tak to ve světě sportu chodí. Nikdo není doopravdy svobodný. Měla jsem chuť řvát. Frustrací ze sebe vykřičet každičkou emoci.

Ozval se zvonek.

Automaticky jsem vstala, ještě s hrnkem v rukou přešla ke dveřím a otevřela, aniž bych se předem podívala kukátkem, kdo za polstrovanou ochranou mého bytu stojí. Vzhlédla jsem a zmatek naplňující moji osobu byl nic oproti překvapení, které mě pohlcovalo nyní. Prsty svírající ucho hrnku povolily. Kdyby vetřelec přede dveřmi nebyl dostatečně rychlý, hrnek by se roztříštil u mých nohou a ani bych si toho pořádně nevšimla. Zachytil ho setinu vteřiny poté, co mi keramická nádobka proklouzla mezi prsty, a setinu vteřiny před tím, než mohl dopadnout na podlahu, aniž by ze mě spustil pohled.

To jeho oči, temné, hluboké jako noc, se třpytivou hvězdou uprostřed, se do mě vpíjely, jakoby v tu chvíli neexistovalo nic jiného. Jen já a nekonečnost vesmíru. Možná ještě lidská hloupost... Po celém těle mi naskočila husí kůže. Chloupky na každém kousíčku pokožky se zvedly do pozoru.

„Ahoj," pozdravil a pravý koutek úst se mu zvedl. Dolíčky. Zatraceně, vyhlaste poplach, byly tam! Na dolíčky by měli mít někteří chlapy zbrojní průkaz, protože tenhle zpropadenej úsměv byl jednou z největších slabostí mé bytosti. Zvlášť ten jeho.

Zírala jsem před sebe a připadala si jako puberťačka, co má poprvé oslovit kluka. Naprosto nepoužitelná. Pohledem jsem klouzala od jeho očí, orámovaných dlouhými řasami, za které by většina žen vraždila, přes plné rty, které se uměly tak dokonale smát, široká ramena, paže s vyhrnutými rukávy a odhalenými předloktími s vystouplými žilami a tetováním táhnoucím se hluboko pod látku trička...

„Děkuju," pronesla jsem tichým hlasem, který jsem téměř nepoznávala, když jsem pohledem doputovala ke keramické nádobě ve Wessleyho dlani. Svůj zastřený hlas jsem téměř nepoznávala. Jakoby za mě mluvil úplně cizí člověk.

Wessley sklonil svůj pohled k ruce s hrnkem tyčící se mezi námi. Okamžitě se však vrátil pohledem zpět. „Není za co."

„Co tady vlastně děláš?" vyhrkla jsem. Když se Wessův výraz zachmuřil a mírně se stáhl do sebe, věděla jsem, že k mým dveřím nepřišel jen tak. Musel k tomu mít důvod. Důvod, který ho trápil a nedával mu spát. Co když to byl ten stejný důvod, který pohlcoval každičkou myšlenku mé bytosti?