Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

34 - Nedáš, dostaneš!

Do Edmontonu jsme dorazili brzy ráno. Všichni se vykodrcali z letadla a v hotelu zapadli do svých pokojů, aby využili čas odpočinout si v měkké posteli před dnešním tréninkem v Rogers Place. Vůbec jsem se jim nedivila, i já měla ten stejný plán, dokud mi ho nenarušil Roger. Nesnášela jsem tohohle hokejového nerda. Kdy ten člověk odpočívá?

Takže mi nezbývalo nic jiného, než do toho krásného pokoje s měkoučkou postelí a hřejivými chundelatými přikrývkami, hodit pouze zavazadla a vybrat se do hotelového salónku. Roger už tam trpělivě čekal se vším vybavením nachystaným k okamžitému použití. Doplahočila jsem se k němu a spustila svůj letem unavený zadek na jednu z židlí. Okamžitě ke mně natáhl ruku s hrnkem kávy. Téměř jsem se rozplynula a ihned nabízený životabudič popadla a přiložila nádobu ke rtům.

„Já tě asi miluju!" uteklo mi z úst, ještě než jsem se napila.

Roger se vedle mě uchechtl, ale pohled nespouštěl z obrazovek před námi. „Hlavně to neříkej před Wessem."

Málem mi zaskočilo. „Počkej, cože?" vyhrkla jsem, ale Roger se na mě jen podíval a pozvedl jedno obočí vzhůru s výrazem říkajícím „myslíš, že jsem úplně blbej?" Takže jsem si otřela ústa hřbetem ruky v týmové mikině, ano vím, jsem prase, a upřela pohled na obrazovku před námi.

Minuty utíkaly a měnily se v hodiny. Bez nedostatku spánku a pohodlné postele jsem byla i přes štědrou dávku kofeinu téměř chodící zombie. Následně se k nám přidal i trenér Johnson a zkoumání videa mohlo pokračovat.

V trenérských přípravách jsme s Rogerem pokračovali i poté, co se kouč s celým týmem přesunul na stadion k dnešnímu odlehčenému tréninku na ledě.

Za tu dobu už jsem videa přímo nesnášela. Odpoledne jsem opouštěla salónek s pocitem, že pokud mi někdo ještě pustí jakékoli hokejové video a bude chtít znát můj názor na něj, bodnu ho vidličkou do oka.

Nic takového se naštěstí nestalo. Jen co jsem zapadla do pokoje, proběhla jsem sprchou a následně se v pyžamu svalila do neodolatelně vyhlížející postele. Dopadla jsem tváří na měkký polštář a slastně zabručela. Bože, díky za tento vynález.

Připadalo mi, že jsem sotva zavřela oči a ponořila se do říše snů, když se ozvalo tichoučké zaklepání na dveře. Zprvu jsem si myslela, že se mi to jen zdálo, ale zaklepání se ozvalo znovu. Zakvílela jsem na protest a rozevřela těžká víčka. Kdo otravuje v tuhle hodinu?

„Dále," zakřičela jsem a pokoušela se na posteli nějak rozumně poskládat, abych nevypadala jako skřet minutu před smrtí.

Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla hlava s čupřinou tmavých rozcuchaných vlasů a úsměvem na známé tváři. Okamžitě jsem vyskočila a začala si uhlazovat dlaní vlasy a poupravovat pyžamo. Předchozí únava byla pryč.

„Můžu dál?" usmál se na mě. Když jsem kývla, okamžitě vešel dovnitř a tiše za sebou zavřel. Od dveří na mě pohlížel a brouzdal pohledem po mém těle. Potutelně se usmíval.

„Jaký byl trénink?" zeptala jsem se.

Wess šel pomalým krokem ke mně. „Náročný po tom letu, ale kouč na nás byl hodnej. Jen všem chyběla trenérka, co by po nás řvala, že máme na víc," uchechtl se a já se musela zavrtět na posteli. Tohle přesně jsem po nich jednou řvala. A jak jim to potom šlo. Nestyděla jsem se, udělala bych to znovu, pokud by to znamenalo zvýšení motivace a výkonu těch mých bruslařských géniu.

„Roger se rozhodl, že mě zničí při rozebírání videí," pokrčila jsem rameny. Byla to má odpověď na jeho nevyslovenou otázku. Přál si vědět, kde jsem byla.