Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

9 - Zpívej

Uslyšet její jméno a poté uvidět její obličej na středové kostce bylo jako dostat ránu elektrickým obuškem. Nečekané. Zatraceně co tady dělá?

Díval jsem se, jak schází mezi diváky a neskutečně pomalým krokem, jako by si nevěřila, jako by tam ani jít nechtěla, prochází dolů a míří ke dvířkám v mantinelu a poté na led.

Byla to ona. Byla tady. Pořád stejně krásná. Ty dlouhé blond vlasy splývající jí po ramenou a zádech dolů. Drobné sportem utvářené tělo a obří mikina. Ruce schované v kapsách a ten nevinný, zasmušilý, skoro vylekaný výraz. Vypadala jak laň, kterou pronásleduje lovec. Tak vyděšená. Ne úplně ve své kůži. Jakoby tady ani nechtěla být.

Ten pohled mi bral dech. Zhluboka jsem se nadechl. Potřeboval jsem kyslík. Hodně kyslíku. Ještě jsem rozdýchával odehraný zápas a teď tohle. Za to mi Owen zaplatí. Určitě v tom má prsty.

Celý rok mi chyběla. Tak moc mi chyběla. Celou dobu jsem přemýšlel, jaké to bude, až se někdy znovu potkáme, jestli se to někdy stane a teď tady byla, kráčela kousek ode mě a já se nezmohl na nic... naprosto na nic.

Když se pak naše oči střetly... Všechno ostatní se rozplynulo. Zápas, hokej, stadion, řev diváků, kapela, spoluhráči... nic nebylo důležité. Jen ona. Ona jako středobod mého vesmíru. Jenže s ní se vrátily i veškeré pocity. Ty dobré, ale i ty špatné. Všechno to, co jsem cítil v den, kdy mě odmítla. Kdy přišla na letiště a řekla, že neletí. Že se mnou nejde zpět domů.

Viděl jsem, jak zalapala po dechu, jak se jí ještě víc zakabonil obličej. Vnímal jsem okamžik, ve kterém jí vylétla ruku k ústům a zdráhavě se pohladila po rtech... Na co asi v tu chvíli myslela?

Moje tělo se chtělo rozběhnout k ní. Popadnout ji do náruče a už nikdy nepustit. Ale ten šok, který mnou prostupoval, mi to nedovolil. Zkoprněl jsem a jen zíral. Nic víc.

.......

Došla jsem až k podiu. Pohled upřený na osobu, která bude o nedlouho mrtvá. Nebo alespoň zmrzačená. Na svého bratra. Obočí svraštělá, rty v jedné lince stisknuté k sobě a z očí mi snad musely lítat blesky. Prvotní šok mě přešel, tedy vlastně ne, nepřešel, ale přetavila jsem ho v hněv a zlobu. Vůči Tylerovi.

„Za tohle zaplatíš," zavrčela jsem, když jsem došla až k němu. Řekla jsem to tak potichu, že to mohl slyšet jen on. To je taky dobře, nebylo to pro cizí uši, jen pro ty jeho. Zmetek jeden!

Tyler se však jen usmál a přitáhl si mě paží, kterou pak nechal ležet na mých ramenou, k sobě. Přitáhl si mikrofon blíž k ústům, usmál se a zhluboka se nadechl.

„Tohle moc často neděláme, ale dneska je vyjímečnej den, takže udělat výjimku je jasná volba," promluvil do mikrofonu a úsměv mu z tváře ne a ne zmiznout. „Existuje píseň, která není v žádném albu a na žádném koncertě jsme ji nehráli." Při těch slovech jsem se napjala. Ramena mi strnula v naprosto dokonalé přímce. Byla jsem jako pravítko, jen do mě cvrnknout.

To nemyslí vážně! Prosím nedělej to, Tylere! Prosím ne!

Podíval se na mě láskyplně, jakoby mi dokázal číst myšlenky a věděl, jak moc mě tohle dostane, ale jeho pohled byl taky napůl prohnaný a pak pokračoval.

„Dneska by jsme vám ji ale chtěli zahrát. Pro vás a hlavně pro trenéra," obkroužil pohledem dav. „Sestřičko," oslovil mě mírně a sundal paži z mých ramen, „mikrofon je tvůj," s těmi slovy mi ho vložil do dlaní, obtočil okolo něj moje prsty a popošel o pár kroků dál. Popadl svoji kytaru a přejel prsty po strunách, přesně tak aby vydali první potichý tón písně.