Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

30 - Sáhneš na něj - zaplatíš!

Kdyby mi někdo před dvěma lety řekl, že budu pracovat jako pomocná trenérka a budu šťastná, vysmála bych se mu rovnou do obličeje. Jenže jak by řekl Habibi – Robyn míní, život mění. Jo jasně, já vím, že to bylo trochu jinak, ale musela jsem si to přizpůsobit situaci. Protože nyní to tak bylo. Robyn si něco myslela a život to celé zpřeházel.

Sledovala jsem zrovna kluky při rozbruslení. Na tváři potutelný mírný úsměv. Čekala nás série domácích zápasů a fanoušci v TD Garden se nemohli dočkat, až zase uvidí kluky hrát na domácí půdě. Já si také užívala domácího prostředí, než bude nutné opět vyrazit na road trip, který následoval po této série. Ale o tom až později.

Stála jsem na střídačce, na sobě kostýmek s logem Bruins, na nohách místo lodiček tenisky a přes koleno nataženou zpevňovací ortézu. Musela jsem vedle trenéra vypadat reprezentativně, jak se sluší a patří a taky to byl můj první zápas po návratu k týmu. Bylo to něco speciálního. Tenisky k tomu moc nepatřily, ale co tohle je zápas v hokeji, ne módní přehlídka, takže si myslím, že můj ohoz je dostatečně reprezentativní.

Sledovala jsem Zacharyho, jak před bránou předvádí sérii pohybů a výpadů, aby si rozpohyboval krev v žilách. Sklouznutí nalevo, výpad lapačkou a ramenem vzhůru. Sklouznutí napravo, výpad vyrážečkou, scvaknutí betonů k sobě. Pohyb doprostřed brankoviště, napřažení lapačky. A znovu. Znovu. Znovu. Musím říct, že takhle budil náš maskovaný muž tak trochu respekt. Mezi jeho tělem obaleným výstrojí nezbývalo moc místa, kudy mohl puk proputovat do sítě a rozblikat červené světlo za gólmanovými zády.

Pohled mi přelétl na dvojici hráčů plácajících se po ledové ploše na kolenou těsně před naší střídačkou. Wess a Owen. Střelec a kapitán. Oba dva klečeli na kolenou, ruce opřené s hokejkami o led a protahovali si svaly na nohách a tříslech. Vždycky jsem měla pocit, že to vypadá, jako když si to zrovna s někým rozdávají. Jenže to byly jedny z velmi důležitých cviků. Natáhnout si třísla by bylo pro každého hokejisty dost nemilé. A tak tam dál předváděli rádoby protahování a něčemu se u toho dost rozjařeně smáli. Přes ryk hudby rozléhající se po TD Garden, jsem neslyšela čemu, ale určitě to byla zase nějaká jejich konina. Na to jsem je znala moc dobře.

Do úvodní buly ještě zbýval nějaký ten čas a tak se hráči po rozbruslení odebrali do kabiny. Nejspíš by se slušel nějaký motivační proslov z trenérovy strany, ale ten si na ně nikdy nepotrpěl. Nikomu to však nevadilo. V kabině vládla poměrně veselá nálada. Mužstvo bylo spokojené. Měla jsem pocit, že do zápasu nastupují v plné síle. Jak fyzické, tak psychické. Nic lepšího si trenér nemohl přát.

Za ryku diváků a záplavě žluto černé v hledišti kluci nastupovali na led. Na tvářích výrazy odhodlání. Neodpustila jsem si stát na prahu té ledové potvory a s každým z nich si ťuknout pěstí. Taková moje malá nevyslovená podpora. Nevím, jestli víc znamenala pro mě nebo pro kluky, ale asi jsme v tu chvíli byli spokojení všichni.

Úvodní buly měl na starosti Owen. Byl naším nejlepším a nespolehlivějším hráčem, co se této činnosti týkalo. Vyhrané vhazování byla jeho samozřejmost. Statistiky mluvily za vše. Proti němu už se z druhé strany skláněl vyslanec na buly z Toronta. Maple Leafs patřili k nejlepším týmům ligy, nebylo radno je podceňovat. Hlavně když v jejich středu stál Auton Matthews a jeho přesná rychlá střela, která trápila ne jednoho gólmana.

Když říkám, že Maple Leafs patří k nejlepším týmům v NHL, říkám jen to, co si myslím. Ovšem ten pojem je dost relevantní. Jednou jste nahoře, podruhé dole. A rozdíly mezi nejlepšími a nejhoršími týmy v lize jsou spíš přisuzovány aktuální formě, než tomu, že by některý mančaft měl o tolik lepší hráče. Protože všichni, kdo v NHL hrají, jsou svým způsobem hvězdy. Každý v něčem jiném. Někdo je vynikající střelec, jiný výborný a taktický nahrávač, další plní funkci fitera a někdo jiný zase zaváží puky do útočného pásma. Přesto hvězdy. Nebylo radno je podceňovat, ale ani přeceňovat. Tohle je hokej, je nevyzpytatelný. Vše se může změnit doslova ve vteřině. Stačí špatně odražený puk, nepochopená nahrávka, nedostatečná rychlost, podražení, neúmyslný faul. Je to o umu. Ale taky o štěstí. Podívejte se třeba na Oilers. Mají ve svém středu McDavida a Draisaitla a stejně nejsou neporazitelným týmem.