Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

7 - Do prdele!

Nevěděl jsem, jestli mě šálil zrak, jestli se mi to jen zdálo, jestli můj chorej mozek už tak blouznil, že si jí dokázal vysnít dokonce i tady na našem zápase tisíce mil od místa kde se nachází. Když jsem nad tím bloumal, došlo mi, že je to blbost. Tým sice milovala, ale nevěřím, že by se tady jen tak z ničeho nic objevila. To je holej nesmysl.

„Co se ti proboha honí hlavou? Vzpamatuj se! Kdo se na tebe má dívat, jak se tady ploužíš?!" zavrčel směrem ke mně Zachary, když jsme čekali, až uběhne soupeřův time-out. Nikdo nechápal, proč si ho brali zrovna teď, ale proti gustu. Místo odpovědi jsem jen zavrtěl hlavou a chtěl odbruslit o pár kroků dál. Jenže mě zastavila čísi ruka, která mi v rukavici rádoby sevřela rameno. Podíval jsem se úkosem na toho, kdo se mě opovažuje zastavit a ještě než jsem mu pohlédl do obličeje, podvědomě jsem věděl, kdo to je.

„Má pravdu, Wessy. Co se s tebou sakra děje?" zeptal se Owen a skenoval mě pohledem. „Na začátku jsi jel jako fretka, a pak jak kdyby ti přeplo. Jsi jako tělo bez duše."

„Nech to plavat Owe, nic mi není," zakroutil jsem hlavou podruhé a snažil se vymanit z jeho sevření. Owen ale zřejmě ještě nekončil. Sevřel moje rameno pevněji, aspoň tak jak v hokejové rukavici dokázal a dál mě probodával upřeným pohledem.

„Wessy," oslovil mě. Ne naštvaně, ne vyčítavě, ale starostlivě. „Mluv."

Pokroutil jsem hlavou a kdybych neměl helmu, nejspíš bych si prsty zajel do vlasů a prohrábl si je. Měl jsem nutkání to udělat. Zatracená helma. Zavřel jsem oči a cítil, jak ve mně všechna frustrace z posledního roku kypí. Vznětává se a putuje ven.

„Co chceš sakra slyšet?" obořil jsem se na Owena, když jsem otevřel oči. „Že už mi z toho všeho hrabe? Že mám v hlavě pořád zmatek a že můj chorej mozek ji vidí naprosto všude?"

To už mě Owen pustil. Ruka mu spadla podél těla, ale dál mě pozoroval.

„No, to sem zrovna slyšet úplně nechtěl, ale furt lepší jak nic. Konečně s náma mluvíš a konečně si přiznal, že všechno není v pohodě a netváříš se jako největší mačo. To je pokrok."

Zíral jsem na něj a moje naštvání a frustrace pomalinku vyprchávaly. Owen viděl v mých očích zmatek, ale přesto se usmál. Věděl, že mě dostal.

„To je v pohodě, Wessy. Nemusíš být vždycky v pořádku a ten největší king. Každej z nás má občas blbý období. Ale teď tě potřebujem. Tým tě potřebuje. Tak jim sakra ukaž toho Wesse ze začátku zápasu a vstřel gól!"

Jak může člověk během sekundy takhle otočit? Já toho chlapa asi prostě nechápu, ale i přesto jsem se na něj usmál.

„Provedu, šéfe!" zasalutoval jsem mu a odbruslil do středu kluziště. Time-out skončil a následovala buly. Do konce zbývaly dvě poslední minuty a stav byl 1:1. Potřebovali jsme dostat puk za záda soupeřova brankáře jinak jsme nahraný. Dneska jsme nemohli prohrát! Ne když měl trenér narozeniny.

Bylo to na nás, na první formaci. Owen už se stavěl na buly proti soupeřovi. Nekecám, když říkám, že tenhle borec má nejlepší statistku na buly snad ze všech. Od nás rozhodně a v celkové statistice v naší divizi dotahuje na vítěze. Pracoval jako švýcarský hodinky – spolehlivě a bez sebemenšího zadrhnutí.

Zaujmul jsem postavení kousek za ním, pokrčil kolena, opřel se o ně lokty a hokejka mi samovolně sklouzla na led. Byl jsem připravený. Čekal jsem na puk, který ke mně měl připlout. Oči přimhouřené, v hlavě prázdno, Owenova slova mě vrátila do reality. Potřebují mě. Teď musím udělat všechno pro tým, až pak budu myslet na svůj podělanej život.