Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

23 - Hurikán pocitů

Dívala jsem se do očí muži, který dokázal ukrást moje srdce, a nemohla jsem popadnout dech. Blahodárný kyslík mi chyběl v naprosto kritickém množství. Lapáním jsem se snažila dopravit ho do plic, i když marně. Hrudník se mi zdvyhal a klesal rychlostí úměrnou frekvenci lapání po dechu. Srdce bušilo do hrudního koše takovou silou, že jsem se divila pevnosti, jíž kosti na hrudi vládly. Nemělo by to být možné. Mělo by prorazit svaly a kosti a vyletět do okolního světa, protože přesně o to se snažilo.

Dlaně, které dosud spočívaly na jeho pevné hokejem vysoustružené hrudi, která se pod nimi zvedala a klesala rychlostí podobné té mé, se třásly. Nedokázala jsem je stáhnout zpět k sobě a přerušit kontakt, který mi celou dobu tak moc chyběl, i když jsem si to nechtěla přiznat.

Nedokázala jsem odtrhnout či. Zírala jsem na muže, který se se stejně intenzivním pohledem, s jiskrou v těch temných očích, díval zpátky na mě. Temno jemu vlastní bylo prozářeno svitem. Rozzářil celý jeho pohled a rysy v obličeji jakoby zjemněly. Zjihly. Nebyly najednou tak ostré, tak pevné a přímočaré. Měla jsem chuť natáhnout se, pohladit ho po hraně čelisti a cestičku tvořenou pohlazením následovat polibky. Měla jsem nutkání přiblížit se k němu, hruď na hruď, aby nás od sebe nedělil už ani milimetr místa. Měla jsem chuť zabořit rozklepané prsty do jeho mírně přerostlých tmavých vlasů, které měl na temeni delší než jinde a mírně mu pár pramínku spadalo do očí. Měla jsem chuť za ně zatahat, aby viděl, jak moc na mě jeho přítomnost působí. Chtěla jsem, aby obmotal paže okolo mého těla, aby mě hladil velkými medvědími dlaněmi s mozoly od neustálých tréninků. Chtěla jsem cítit každičký dotek, tlak, které by jeho dlaně vyvolávaly na mém těle. Chtěla jsem jen být. Bez okolností, bez všeho špatného, bez minulosti, bez výčitek. Jen být. Teď a tady. S ním.

Oči mi samovolně sklouzly k jeho ústům. Rtům, které byly momentálně naběhlé z líbání, růžovější než obvykle a pootevřené, lapající po dechu, stejně jako ty mé.

„Roby..." zachroptěl. Příliš potichu, hlubokým hlasem, zastřeným mlhou.

Vzhlédla jsem a podívala se zpříma do jeho rozšířených očí. Zhluboka jsem se nadechla.

Jak jsme se dostali až sem? Jak se to stalo? Jak je to možné? Jak je možné, že mě i po takové době přitahuje stejně jako tenkrát. Jakoby neuplynul jediný den... Co když... Co když jsme jen dvě strany jedné mince. Rub a líc. Jing a jang. Dvě části, které k sobě patří navzdory všemu zlému.

Nic dalšího už neřekl. Ani já už nic dalšího neřekla. Chtěla jsem. Měla jsem na jazyku tolik otázek, tolik nevyřčeného, tolik obav a tolik tužeb. Nevyslovila jsem však nic z toho. Možná jsem nesebrala odvahu, možná jsem jen nechtěla zničit kouzlo okamžiku, které nás obklopovalo.

Neprotestovala jsem, když si mě přitáhl do náručí. Přitiskl mě k sobě, obejmul paží okolo ramen a rty mi přitiskl do vlasů. Cítila jsem jeho postupně se zklidňující srdce a dech, který se ustálil. Přesto mě dál objímal. A mlčel. To, co mezi námi panovalo, hovořilo za vše.

Při výstupu z gondoly Wessley napřáhl ruku směrem ke mně. Nejdřív jsem na ni zírala, příliš dlouho, jako bych na místě zkameněla. Když jsem se konečně vzpamatovala a vložila dlaň do té jeho, zapadla přesně na správní místo. Stvořená jedna pro druhou, prolétlo mou myslí. Od té chvíle už mě nepustil. Přesto, že jsem nepotřebovala oporu, přestože jsme se blížili k našemu hotelu a přestože jsme ani jeden neřekli jediné slovo. Oba jsme byli ponořeni do hlubokých myšlenek uvnitř každého z nás. Držel mě a já zase jeho. Jakoby právě na tom závisel celý svět.

Stoupali jsme nahoru do našeho patra, pod nohama nám ubýhal jeden schod za druhým. Byla jsem jako na trní – plná očekávání i strachu, co bude, až dojdeme ke dveřím pokoje.