Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

26 - Můžeš mi něco slíbit?

A přesně jak jsem nechtěla, tak se posledních pár dní na Benátské půdě odvíjelo. Kluci mě nepustili k ničemu namáhavému. Dokonce mě chtěli nosit dolů na tréninky a zase zpátky. To jsem jim ihned výslovně zatrhla. Ostatní události už se mi ovšem ovlivnit nepodařilo do takové míry, abych mohla být spokojená. Připadala jsem si chvílemi jako malomocná. Jako někdo, kdo nic nemůže. Štvalo mě to. O to víc se mi stýskalo po mém kdysi zdravém koleni a drzé Robyn, která si šla za svými sny.

Trenér se na mě díval se soucitným výrazem, když mě kluci usazovali na kraj tréninkového náměstí a veškeré práce dělali za mě, dokonce ani neprotestovali, když jsem jim sdělovala povinné cviky. Cvičili jako pilné včeličky a trenér se jen ušklíbal. Ten starej dědek věděl, jak moc mě to štve, ale momentálně souhlasil s nimi. Stejně jako Wessley. Nespouštěl mě z dohledu, a i když už přece jen ano, hlídal mě pro změnu Owen, Zachary nebo někdo jiný z týmu. Byla jsem jako malé dítě, co má už několik dní zaracha.

Zrovna jsem si balila věci do tašek, když se rozlétly dveře mého pokoje. Stál v nich nasupený Wessley a hleděl na mě s přísným výrazem ve tváři nepřipouštějící protesty. Vlídný a starostlivý týpek se proměnil v běsnící bestii bažící po dodržování opatření. Bylo by ode mě hnusné říct, že mi tím leze na nervy?

„Jak ti mám ještě říct, abys odpočívala a tohle všechno nechala na mě? Anglicky mi očividně nerozumíš a Švédsky neumím, tak se to asi budu muset naučit," prskal. Mezi nadávkami došel až ke mně a vyprostil mi věci z dlaní. Sám je začal soukat do tašky. Povzdychla jsem si, ustoupila dozadu a rezignovaně usedla na již ustlanou postel.

„Wessy..." oslovila jsem ho odevzdaně a zírala na pevná záda, kterými ke mně byl otočený. „Nejsem mrzák. Dokážu si zabalit sama."

Neotočil se, nepodíval se na mě, pořád skládal věci do tašky. „Tvoje koleno potřebuje odpočinek. Musíš se šetřit."

Zaúpěla jsem. Vůbec mě neposlouchal. Nevnímal co říkám. „Moje koleno na tom už dřív bylo tisíckrát hůř!" zvýšila jsem hlas, až díky tomu se Wess zasekl ve skládání věcí a opatrně na mě otočil hlavu.

„Ale může se to vždycky vrátit zpátky," protestoval, teď už však ne tak úpěnlivě jako ještě před pár okamžiky.

Kývla jsem hlavou na souhlas. „Ano, může. Ale když se ke mně budete všichni chovat jako k porcelánové panence, ničemu to nepomůže. Mně to nepomůže. Jen o sobě budu víc pochybovat a bát se, že se to opravdu stane," promnula jsem si spánky dlaněmi. „Takhle se nedá žít napořád. Už je to moc dlouho a ničí mě to. Bojuju sama se sebou příliš dlouho, a když mě budete podceňovat všichni, i ty... Ještě chvíli a přijdu o rozum."

Díval se na mě, jakoby až nyní začal vnímat, co říkám. Pustil z rukou veškeré moje věci a celou svoji pozornost obrátil k mé osobě. Obočí měl svraštělá k sobě a na čele se mu díky tomu tvořily nepatrné vrásky.

„Mám o tebe jen strach. Nedokážu si představit, že by se ti znovu něco stalo," vysvětlil. Věci, které před chvíli ještě hořečnatě skládal, byly minulostí.

„Já vím. Já vím, že ano," pokývala jsem hlavou. „Jenže už se ten strach pomalu začíná měnit v paranoiu."

„Roby..." zaúpěl a prohrábl si vlasy rukou. Ještě víc je tím rozcuchal a vytvořil si na hlavě vrabčí hnízdo. Které mu mimochodem slušela, tak jako snad všechno.

Celou dobu ze mě nespouštěl oči. Temnota v nich viděla snad až do hloubi mé duše. Díval se na mě, jakoby mě od té večerní potravinové bitvy viděl poprvé. „Moc mě to mrzí. Tohle jsem nechtěl." Klekl si na podlahu k mým nohám a dlaně položil na má stehna. Opatrně je stiskl. Díval se mi do očí a já v nich viděla jeden velký zmatek.