Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

13 - Marco Polo

V životě jsou občas chvíle, kdy si člověk musí uvědomit, že by se měl víc dívat kolem sebe a vnímat svět, ne jen svoje sny a trápení. Že okolo nás se čas nezastavil, ale putuje dál a každý musí fungovat a bojovat, jak nejlíp umí. Tohle připomenutí jsem dostala jako pomyslnou facku právě hned po příletu z Ameriky a chtěla jsem podle něj žít.

Věděla jsem, že mě Thomas před rokem bral jinak než jen jako kamarádku, a popravdě řečeno, být to za jiné situace nebo v jiné době, byla bych nadšená, že o mě chlap jako on projevuje zájem. Jenže načasování bylo neskutečně špatné. Přiznejme si to, byla jsem nešťastně zamilovaná, na útěku a měla pocit, že mi na bedrech spočívá tíha snad celého světa. Alespoň tak mi to v tu chvíli připadalo.

Teď už jsme oba dva sice o rok dál, ale situace není o nic víc jiná. Alespoň ne u mě. Nedokázala jsem nikoho vnímat jako objekt přitažlivosti a touhy. Nikoho kromě něho – Wessleyho Grahama. I po tom všem jsem jeho doteky měla zapsané hluboko pod kůží, ne a ne se jich zbavit. Bylo to, jako by si mě podepsal a já nebyla schopná jeho vliv vymazat, přeškrtat nebo opravit.

Takže mě ani na moment nenapadlo, že by si Thomas mohl dělat po celou dobu nějaké naděje. Byla jsem očividně zahleděná jen a jen do sebe. Myslela jsem, že to pochopil. Že mě pochopil a byla jsem ráda za úžasného člověka ve svém životě. Za kamaráda, pro kterého jsem byla ochotná se prát a on za mě. Očividně jsem se ale přepočítala.

Chtěla jsem si s ním promluvit, nějak mu to vysvětlit. Ale každý můj pokus o spojení či konfrontaci dopadl stejně katastrofálně. Ignoroval moje smsky, volání padala do hlasové schránky nebo je rovnou sám típnul, e-maily zapadaly do spamu a když jsem zvonila u jeho bytu na domovní zvonek, dělal, že není doma i když se uvnitř svítilo. Jediné na co byl schopný v souvislosti s mojí osobou reagovat, bylo přesměrování lekcí na sebe. Neprosila jsem ho o to, pouze jsem vedení nadace oznámila, že bude po nějakou dobu prodleva a on reagoval převedením mých stávajících volnočasových hodin na ledě na sebe.

Byla jsem mu vděčná, ne že ne. Jen mě mrzelo, že jsme si nebyli schopní o tom spolu promluvit. Přijde mi, že kdyby spolu lidé víc mluvili, vysvětlovali si vše, co je trápí a co mají na srdci, bylo by méně nedorozumění, hádek a zlomených srdcí. Usoudila jsem, že potřebuje čas. Čas je všelék na všechno ne? Alespoň to vždycky říkala moje babička. Kéž by to tak byla pravda.

Když jsem teď u sebe v pokoji skládala věci do kufru a do sportovní tašky rvala svoje staré hokejové vybavení, nevěděla jsem, jestli cítit úlevu nebo strach. Možná jsem cítila obojí a možná to tak mělo být. Rozhodně jsem ale cítila radost. I když nepatrnou, byla tam. Malinký plamínek, který nepřestává žhnout přes všechny překážky a strasti. Neměnný a vytrvalý. Přečkající silný vítr i zemětřesení, bouři i sucho, napětí i klid. Přála jsem si být silná, jako ten plamínek.

Byla jsem doma jen pár dní a už znovu odjížděla pryč. Tak trochu jako za starých dobrých hokejových časů. Ušklíbla jsem se, protože mi přišlo, že uvažuju jako stará ženská. Proboha vždyť je mi dvacet tři. Většina holek má ještě život před sebou, kdežto já už asi dávno za sebou.

Zakroutila jsem hlavou. Takhle by žádný člověk přemýšlet neměl. Vždycky je naděje, vždycky je něco před námi, za co stojí bojovat a snažit se dál. Musela jsem se tím jen znovu začít řídit.

Zapnula jsem zip na přecpaném kufru a to bylo moje pomyslné rozhraní. Jedu znovu bojovat za svůj sen. Teď nebo nikdy.

***

Přesně proto jsem se ocitla tady. Na letišti nedaleko Benátek. Přesně 7,5 km vzdušnou čárou přes vodní masu. Neslo název po slavném cestovateli – Marco Polo, a ačkoli nebylo ničím výjimečné, oproti jiným letištím bylo dost malinké, už i tady jsem pocítila pověstné benátské kouzlo. Italové v sobě mají jakýsi žár. Nezaměnitelný temperament a srdečnost, která vás dokáže uhranout.