Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

3 - Vzbudili jste mě, paka!

Druhý den mě doma čekalo překvapení. Hned jak jsem otevřela dveře našeho rodinného domku, ocitla jsem se v čísi náruči. Velká svalnatá hruď mě tiskla k sobě a paže omotané okolo mých zad nepřipouštěli námitky.

Poznávala jsem tu vůni. Přesně takhle voněl domov i na místech vzdálených tisíce mil od toho pravého, i přes samotný oceán. Můj bráška.

„Táji!" vykřikla jsem, ale můj hlas utlumila jeho hruď, ke které jsem byla v tu chvíli přitisknuta. „Kde se tady bereš?"

Konečně mě pustil ze svého sevření a odstoupil ode mě na délku paží. Ty však nechal na mých ramenech a prohlížel si mě od hlavy až po paty. Na tváři mu pohrával rošťácký úsměv.

„Přijel jsem se podívat, jak tady moje malá sestřička žije."

To už ho chytil za rameno Rambo a odstrkoval ho pryč.

„Teď jsem na řadě já!" dožadoval se přivítání a své části várky domovské lásky. „Já mám právo ji očumovat a osahávat, ty ne." Prodral se dopředu před bráchu a už už byl u mě. Na tváři šibalský, ale rozhodně šťastný výraz. V očích mu jiskřilo.

„Fuj! Brácho, ani na to nemysli!" varoval ho Tyler. „Je to moje ségra! Ta je pro tebe tabu."

To už mě Rambo chytil do náruče a vyhoupl mě nahoru. „Ahoj princezno, připravená na jízdu svého života?!" zavtipkoval a nesl mě v náručí pryč od vchodových dveří a pryč od Tylera. Jakoby si mě chtěl odvést do pokoje nahoře a pomilovat mě. Provokatér.

„Taky tě ráda vidím, Aidene," usmála jsem se na něj a pocuchala mu jeho pečlivě učesané číro. Dával si na něm záležet, takže tímhle jsem ho vždycky naprosto vytočila. Nemluvě o tom, že jsem ho oslovila jménem a ne přezdívkou. Okamžitě mě pustil na zem, schody neschody, až jsem zavrávorala. Začal si vlasy upravovat.

„Jsi zákeřná, víš to?!" zafuněl a před zrcadlem se snažil vrátit účes do původního stavu. Marně.

Přikývla jsem na souhlas. „Vím, a přesně to na mě máš tak rád."

Naše pohledy se setkaly v odrazu a Rambo se rošťácky usmál. Věděla jsem, že tohle si později vypiju. Nemusel ani nic říkat, znala jsem ho příliš dobře a dost dlouho.

„Ale teď vážně, kde jste se tady vzali?" zeptala jsem se znovu, když jsem nabrala ztracenou rovnováhu a docupitala k bráškovi.

„Skončili jsme turné po Evropě a máme chvíli volno, takže podívat se domů byla jasná volba," vysvětlil Tyler a vydal se do obýváku. Následovala jsem ho a posadila se vedle něj na gauč. Za chvíli zaplul na místo vedle mě i Rambo a úplně se tam rozplácl.

Tohle mi tak chybělo.

„Mrzí mě, že jsem vás neviděla na žádným koncertě. Ale přísahám, že na dalším tutově budu."

„Vlk taky sliboval, drahá sestřičko," vysmíval se mi Tyler a šťouchl mě pěstí do kolena.

„Helééé," podívala jsem se na něj rádoby uraženě. Znovu jsem si připadala jako malá holka, co se honí za starším bráškem a jeho kamarádem, jako ta největší osina v zadku a úplně vidím, jak jsem uražená, že mě nechtějí vzít sebou. S holkama si přece nehrajou. „Myslím to vážně! Na dalším koncertě budu."

„No dobře, dobře. Beru tě za slovo," odpověděl mi a pak si mě přitáhl do dalšího medvědího objetí. „Tohle mi chybělo. Tak povídej, co se za naší nepřítomnosti dělo tady? Nepruděj tě naši moc?"

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a pohodlně se na gauči usadila. Byla jsem po celém dni unavená a vyčerpaná. Nepomáhala tomu ani psychická slabost. Moje noční můra tady pořád byla. Ale snažila jsem se, každý den. Přemýšlela jsem, kde začít. Co Tylerovi říct, jak vše vysvětlit a popsat.