Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

5 - Tohle nedopadne dobře

„Netvař se jak kakabus," rýpl mě loktem do žeber Rambo. Zrovna jsme vcházeli do letištní haly a já za sebou tahala kufr jak malý fracek kačera na provázku. Jediný co tomu chybělo, bylo nadšení. Obočí jsem měla stažené k sobě, takže se mi na čele tvořily vrásky a rty jsem tiskla do jedné pevné linky.

Štrádovala jsem si to za ostatními, sotva jsem zvedala nohy a zvuk, který vydávaly podrážky mých bot škrondající o podlahu, byl nesnesitelný. Jako když škrábete nehty o tabuli. Ale mě to bylo jedno. Tohle Tylerovi nedaruju.

„Hmm..." zahučela jsem bez jakéhokoli zájmu, aniž bych se na Ramba podívala. Necítila jsem se dobře. Hlava mi třeštila, nohy jsem měla jako z olova a uvnitř hrudi, v místě kde by mělo být srdce, jsem cítila pouze bolestivé píchání.

Nesnášela jsem bráchu za to, jak to na mě celé narafičil. Že to udělal tak, abych nemohla couvnout, aniž bych já sama vypadala jako slibotechna a člověk, co nedrží svoje slovo. Hrál to na moji hrdost a přesně věděl, že mě má na lopatkách. Věděl, jak na mě. Chuligán.

Jediná otázka byla proč? Co tím, že mě dostane do Bostonu, sleduje?

Doplahočili jsme se k odbavování, tedy já se doplahočila, kluci – Táj a Rambo – byli nadšení, těšili se na další turné a koncerty. Každou chvíli se k nám měli připojit i ostatní členové kapely a na ně jsme právě čekali.

„Zlatíčko," oslovil mě táta, když došel až ke mně. Držela jsem si mírný odstup. Byla jsem naštvaná, zklamaná a co víc, bála jsem se. Už jen pomyšlení na to, že se znovu ocitnu na Bostonské půdě, ve mně vyvolávalo podivný pocit – směsici radosti a ztracenosti. Navíc skutečnost, že to nebylo moje vědomé rozhodnutí, tomu moc nepřidávalo.

Pozvedla jsem k tátovi pohled a hned toho litovala. Byl jako radar. Radar na moje myšlenky, náznaky v mém chování, radar v čtení z řeči mého těla. Znal mě až moc dobře. Věděl, že se mi tahle situace nelíbí.

„Možná je to dobře, že pojedeš právě do Bostonu," pronesl a usmál se tím svým povzbudivým úsměvem. „Nějakou dobu jsi tam žila a podle všeho co jsi mi vyprávěla, se ti tam líbilo. Budeš se svým bratrem a kapelou, ti holomci už mi na tebe dají pozor, nemusíš se ničeho bát."

Zachmuřila jsem se ještě víc. Věděla jsem, že to se mnou myslí dobře, jen bych si přála, abych měla možnost svobodnější volby. Nevěděla jsem, jestli jsem na to připravená. Jednou ano, jistě že ano. Chtěla jsem se do Bostonu znovu podívat, ale nevěděla jsem, jestli tak brzo je ta správná doba... ta správná volba.

Chtěla jsem tátovi něco odvětit, ale v tu chvíli k nám přiběhl zbytek kapely. Zdravili se, objímali...ehm, teda chlapácky plácali po zádech a všude bylo smíchu a hluku, že by moje slova stejně zanikla. Takže jsem si pouze povzdychla, popadla madlo kufru a popošla ke klukům, abych se s nimi taky přivítala.

„No nekecej, ona s náma jede i miss hokejistka?" zašvitořil Eric, král bicích, a popadl mě do náruče.

„Jo, byl to trochu boj ji přesvědčit, ale uznala, že jako velkej bráška mám prostě pravdu, a tadááá, jede s náma!" culil se Tyler a já měla sto chutí ho nejradši nakopnout do holeně, což by si nebylo moc dospělácký, takže jsem se spokojila s vypláznutým jazykem. To bylo určitě lepší.

„Taky tě miluju, sestřičko," vyplázl na mě jazyk zpátky a pak popadl můj kufr. „Pojďte už, právě volali náš let."

Rychle jsem obejmula mamku s taťkou a utíkala za klukama směrem k odbavovací přepážce. Nevím, do čeho jsem se to uvrtala, co z toho bylo horší. Boston nebo čas strávený s touhle bandou?

Zaúpěla jsem.

***

Let utekl ani nevím jak. Usnula jsem na Rambově rameni a nějakým způsobem se probudila v jeho klíně, pod hlavou cestovní polštářek a přes sebe přehozenou jeho mikinu.

„Dobré ráno, ospalče," pozdravil mě Aiden a usmíval se. Opatrně jsem se zvedla a protáhla se. Protřela jsem si oči dlaněmi a zazívala.

„Ahoj," pozdravila jsem ho zpátky. Cítila jsem se jako rozlámaný hodinový strojek. Letadlo na mě nemělo dobrý vliv, na to jsem prostě nebyla stavěná. Zato Aiden vypadal svěže, odpočatě, jakoby právě vylezl z té nejměkčí postele vůbec. Jak to zatraceně dělá?

Vstala jsem ze sedadla a otevřela přihrádku nad námi. Chtěla jsem si vzít svůj batoh, který jsem tam na začátku letu schovala, ale ten hajzl se tam šprajcl a ať jsem se snažila, jak jsem mohla, ne a ne se pustit.

„Zatraceně!" zavrčela jsem a dál tahala za přední část batohu. Dokud mně nezastavili dvě velké ruce.

„Pusť mě k tomu nerváku," zasmál se Rambo a odstrčil mě šťouchnutím boků stranou. Se zamračeným výrazem jsem popošla o dva kroky dozadu a nechala ho, ať se popere s mým batohem. Světe div se, neměl s jeho vytažením sebemenší problémy. Jen ho vzal, ten pacholek povolil, a vytáhl ho ven.

Zabručela jsem tiché „děkuji" a vzala si od něj svůj bágl. Tiskla jsem ho k sobě a odhodlávala se vyjít ven. Většina cestujících už byla z letadla pryč, zbyla jsem tady jen já a se mnou trpělivý Rambo. Zhluboka jsem dýchala a snažila se sebrat jakoukoli odvahu, která ve mně ještě byla. Jakékoli a z jakéhokoli místa mé bytosti.

Ucítila jsem na svém chrbtu teplou velkou dlaň. Pohladil mě a mírně zatlačil, přesně tak, abych se nemusela pohnout, ale aby mi naznačil, že musím jít, že to zvládnu.

„Jsi ten nejodvážnější a netvrdohlavější člověk co znám," pronesl těsně za mnou, až mě na poodhaleném krku zašimral jeho dech. Naskočila mi husí kůže. „Když to nezvládneš ty, tak už nikdo a nezapomeň, že jsme tady s tebou."

A to byla přesně ta slova, která jsem potřebovala slyšet. Nejsem v tom sama. Podívala jsem se za sebe a mírně se na něj usmála. Byl to můj náznak vděku. Pak jsem do hrudi nasála dostatečné množství vzduchu tak na tři nádechy a donutila nohy k pohybu. Jedna za druhou, postupně. Malými krůčky. Až jsem se ocitla na letištní ploše.

Vyzvedli jsme si zavazadla, což trvalo snad celou věčnost a pak jsme vyšli směrem do víru velkoměsta. Otevřeli se před námi dvoukřídlé prosklené lítačky a ovanul mě čerstvý městský vzduch. Tak známý. Ta vůně, tak nezaměnitelný, typická pro tohle město. Směs bylin a továren. Pro někoho odporná vůně, pro mě připomínka lásky i bolesti.

Všechno jakoby se kolem mě zastavilo. Dívala jsem se na scenérii a nedostávalo se mi životadárného plynu. Nedovedla jsem se nadechnout, nedovedla jsem vydechnout, byla jsem paralyzovaná.

Dokážete si představit, že se probudíte uprostřed snu a vaše tělo nereaguje, podvědomě se ještě neprobralo, kdyžto vaše vědomí ano. Nemůžete se hnout, uvnitř panikaříte, vřeštíte, trháte celým svým tělem, ale ono se nehýbe... přesně takhle jsem se cítila v ten moment. Bezmocná.

V jednu dobu byl Boston můj druhý domov. Medvědi moje druhá rodina. Moji kamarádi, moje šanci na nový začátek, můj sen žití tak trochu jinak. Teď mě pocit návratu drtil. Před očima se mi komíhaly jeho zpocené rozcuchané vlasy, když si sundal tréninkovou helmu, jeho zářivé temné oči, které dokázaly pohltit každičký kousíček mé bytosti, jeho úsměv... úsměv s dolíčky tak návykovými, že jste si připadaly jak feťáci na kreku, jeho silné šlachovité paže, které svíraly moje tělo a přitahovaly si ho k sobě, hrud rychle se zvedající a klesající, nepravidelné dýchání, chraplák, kterým mluvil...

„Vzpamatuj se, Robyn!" napomenula jsem se nahlas. „Zatraceně!"

Tohle nedopadne dobře.