Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

11 - A je to krásný město

„Robyn, posaďte se," vyzval mě trenér v okamžiku, kdy jsem vešla do jeho kanceláře a sám si zrovna v tu chvíli sedal za mohutný dřevěný stůl zabírající snad třetinu jeho kanceláře. Celá jeho plocha byla plná nejrůznějších papírů, složek, statistik, tréninkových plánů a dokonce na něm byla položená i hokejka. Znala jsem tuhle kancelář s trofejemi na stěnách, dresy slavných hráčů Bostonu s podpisy, s kartotékou po pravé straně a oknem, které vedlo do postranní ulice u TD Garden.

Udělala jsem, co po mě chtěl a posadila se naproti němu z druhé strany stolu do měkkého polstrovaného křesla. Zapadla jsem do něj jak do peřinky, ale ještě pořád jsem rozdýchávala celou tuhle situaci. Slzy už mi sice netekly, ne po tom, co jsem se ocitla v náručí jediného člověka, který mě dokázal uklidnit a zároveň tak trochu za moji bolest mohl. Já vím, můžu si za ni převážně sama, ale on v tom hraje také velkou roly.

Hřbetem ruky jsem si přejela po tvářích a snažila se setřít pozůstatky slz, které tam mohly zůstat. Nepřipadala jsem si před trenérem blbě. Před kýmkoli jiným ano, ale před ním tomu bylo naopak. Nevím, jestli ve mně probouzel pocit rodičovské sounáležitosti, ale nějakým způsobem se podobal otci. A toho jsem milovala, takže automatická náklonost k trenérovi ptřetvávala.

Dívali jsme se jeden na druhého a trenér mě zkoumal pohledem.

„Byl jsem hodně překvapený, když jsem dnes uviděl tvého bratra a pak tebe. Nečekal bych, že se tady znovu objevíš, i když jsem si to přál. Týmu chybíš. Chybí nám tvůj nadhled, zkušenosti, bojovnost, technika, tvoje přezíravá mysl..."

Jeho slova byla jako rýpání žhavým drátem v ještě zcela nezahojené ráně. Věděli jste celou dobu, že tam je, ale doufali jste, že už nebolí a pak se objeví někdo, kdo má tu moc a zapálí pod ní pomyslný plamen a bolest se rozhoří znovu.

„Nevěděla jsem, co bratr chystá..." pronesla jsem. Nevím, jestli to měla být omluva nebo konstatování. Prostě to ze mě vypadlo.

Trenér se zasmál.

„Jo, to nám všem tak nějak došlo. Řekl bych, že váš bratr bude stejný číslo jako vy. A kluci z týmu v tom taky nebudou úplně nevinně." Na tváři mu pohrával malý úsměv. „Ale to není ten důvod, proč jsem si chtěl promluvit."

„Trenére, já..." začala jsem protestovat, ale nenechal mě mluvit. Vlastně jsem netušila, co tady dělám. Jet do Bostonu bylo zároveň to nejlepší i nejhorší rozhodnutí. Byla jsem tady hrozně ráda, byla to má druhá rodina, ale přinášelo mnoho bolestivých vzpomínek.

„Neodmítej, když ještě nevíš co," přerušil mě a jeho tvář nabrala vážný výraz.

Zmlkla jsem a čekala, co dalšího řekne. Dával si načas.

„Chci, abys nad tím, co ti nabídnu, popřemýšlela. Nezavrhuj to hnedka, ale nech si celý návrh projít hlavou, ano?" zeptal se opatrně a zíral na mě. Čekal na odpověď.

Mírně jsem kývla hlavou na srozuměnou.

„Myslím to vážně, Robyn," varoval mě pevným jistým hlasem a na čele se mu objevila vráska, když ho svráštil.

Nemohla jsem si pomoct, přes to všechno, jsem protočila oči, přesně tak, jak jsem to dělávala dřív, když se mi nelíbilo trenérovo kázání a jeho odměřenost po nástupu do Bostonu. Zvedla jsem v náznaku úsměvu koutek úst. Nemohla jsem si pomoct.

„Rozumím, trenére. Budu o tom přemýšlet, přísahám," potvrdila jsem mu napůl vážně, napůl s úsměvem a on jen zakroutil hlavou. Že by byla zpátky rýpavá Robyn?