Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

6 - Jeď, když to dokážeš

Nasadil jsem si helmu, zacvakl přezku a popadl rukavice. Helmu jsem porovnal na hlavě tak, aby mi nepřekážely vlasy ve výhledu, popadl hokejku a vykročil za ostatními. Zbývalo pár minut do začátku zápasu. Procházeli jsme chodbami TD Garden a připravovali se na náš typický domácí velkolepý vstup. Tohle jsem miloval. Hrát doma byl vždy neuvěřitelný zážitek.

Avšak v hlavě se mi míhaly prostodivné myšlenky. Snažil jsem se koncentrovat. Vyhnat špatné vjemy a mít v hlavě jen a jen hru. Nic víc. Potřeboval jsem zahrát co nejlepší zápas. Potřeboval jsem dokázat, že jsem furt lídr, střelec a hráč, co za to stojí. Že se na mě může tým spolehnout. Jinak se můžu s týmem rozloučit.

Kluci už se rozestoupili u vchodu po stranách chodby, takže jsem teď procházel okolo nich. Dirk mi nastavil rukavici, abych si s ním mohl ťuknout. Stejně tak jako s dalšíma klukama, okolo nichž jsem postupně procházel.

To už jsem došel k Owenovi. Usmíval se a povzbudivě mě poplácal po zádech. Kapitán jak se patří. Zachary už byl vedle něj připravenej na náš rituál – vyskočit, prásknout o sebe hrudí a dopadnout zpátky na zem. Vypadá to prej dost drsně. Ani nevím, proč jsme to dělali, ale byla to naše tradice. Nedovedl jsem si představit jedinej zápas, ve kterým jsme oba dva nastupovali, bez toho aniž by jsme si takhle nepopřáli štěstí a nedodali odvahy.

Ledová plocha byla s každým krokem blíž a blíž, Slyšel jsem dav diváků, jak skanduje a fandí. Vítali nás. Povzbuzovali nás. Chtěli vidět goly, jak se rveme o puk a šanci na trefu. Z toho šíleli. Doma je prostě doma. Usmál jsem se pro sebe při té myšlence, jeden koutek úst mi vyjel vzhůru. Tohle byl ten starej známej Wessovskej úšklebek. Sebevědomej a zničující, ten ze kterýho fanynky šílely. Ten se kterým jsem dřív nastupoval do každýho zápasu.

Pak už mě po ramenou poklepávali naši kustodi a já po cestě na led sestřelil z mantinelu naskládané puky. Dopadaly na ledovou plochu, na kterou jsem ve stejnou chvíli došlápl a pořádně se odrazil. Hokejkou jsem přitom zachytil jeden z nich. Měl jsem s ním jet k naší bráně, všichni to tak dělali. Pár posledních ran před zahajujícím hvizdem.

Ale ne, na naši bránu jsem nejel. Místo toho jsem udělal rychlej ústup, zabodl jsem ostří bruslí do ledu, otočil trup a plnou rychlostí vyrazil mezi soupeřův tým, kterej už se mezi tím taky dostal na led, a řítil jsem se přímo do jejich brankoviště.

Táta mi vždycky říkal, že základ je nedat na sobě znát strach, i když se bojíš sebevíc a máš chuť vzít nohy na ramena, musíš jen vypnout hruď, nahodit neústupný výraz a hledět zvysoka, rovně před sebe a každý nepřítel se zalekne. Tohle totiž nebude čekat. Proto jsem nejel střílet na naší branku, ale na tu jejich. Nechtěl jsem ukázat strach, který mi koloval v žilách.

Slyšel jsem udivené volání pár spoluhráčů a taky pár nadávek od protihráčů. Nedbal jsem však ani na jedno. Ať si trhnou!

Nepodíval jsem se. Ne. Nedal jsem sebenepatrněji najevo kam rána povede. Jednoduše jsem vystřelil. Hokejka se silou rány prohnula, až jsem měl pocit, že se v půli zlomí. Zabrnělo mi až v pažích a vibrace pomalu odeznívali s každým milimentrem, se kterým se ode mě puk vzdaloval.

Celou halou vyhrával song od Rudimental – These Days a když jsem zvedl pohled, zpívajíc si se zpěvákem refrém písně, viděl jsem, jak puk zapadl za brankářova záda do sítě. Yes!

„Cos tam blbnul?" houkl na mě Owen, když jsem zastavil před střídačkou, už na ní polovině kluziště a opřel se o mantinel lokty. Jen jsem pokrčil rameny na znamení, že nevím.

„Náš Wessík si potřeboval zvýšit ego," rýpl si Zachary, který zrovna přibruslil z brány. Jo nedělám si srandu, opravdu nám zadek kryl tenhle šašek, co ve výstroji vypadal jak godzila.

Uchechtl jsem se a něj a odlepil se od mantinelu. „Jen jsem jim dal najevo, kdo dneska vyhraje."

Owen se jen uchechtl a zakroutil hlavou. Hudba se malinko ztlumila a to byl signál pro hráče, že se začíná. Doplahočil jsem se na svoje místo. Owen se postavil na buly a já mu kryl záda, připravenej ihned vyrazit. Dnes to bude buď všechno nebo nic. Cítil jsem to v kostech a chtěl jsem všechno, jak jinak.

Předklonil jsem se, hokejku připravenou na zmrzlé ploše, která se pod námi rozprostírala. Oči jsem upíral před sebe na Owena, aby mi neunikl žádný sebemenší pohyb, ale periferně jsem zkoumal své okolí. Každého hráče v dohledu. Byla pro mě čest být v první formaci. Čekal bych totiž, že mi tuhle výsadu trenér sebere, moc jsem se za poslední dobu nepředvedl. Spíš naopak, nalijme si čistého vína - moje výkony stály prostě za hovno.

Přimhouřil jsem oči, když hlavní rozhodčí pozvedl puk mezi Owena a protihráče, připravený ho pustit na led. Všechny okolní zvuky v tu chvíli vymizeli. Přestal jsem je vnímat, jak diváky, tak hudbu.

Ozvalo se písknutí. Hudba utichla. Viděl jsem, jak rozhodčí pustil puk a ten letěl vzduchem rovnou mezi dva hráče na buly. Celý situace působila zpomaleně, jak v matrixu. Úvodní buly byla tady. Zhluboka jsem se nadechl, to už Owen jen nepatrně pohnul hokejkou, sebral puk a poslal ho šíleným tempem mezi nohama přímo na moji hokejku. Šikovnej to chlapec. Zvedl se mi v úšklebku jeden koutek úst. Vyrazil jsem vpřed.

***

Zápas byl vyrovnaný, i když jsme měli několik perfektních šancí. Soupeři je měli taky. Právě téměř končila druhá třetina. Čekal jsem opřený o mantinel, abych mohl ihned naskočit do hry. Moje střídání mělo přijít každou vteřinou.

Mezi tím jsem bloumal očima po hledišti. Jasně, sledoval jsem periferně i ledovou plochu, ale potřeboval jsem se rozptýlit, přijít na jiné myšlenky. A diváci k tomu byli naprosto perfektní příležitost.

Očima jsem těkal po jednotlivých transparentech a musel se usmát. Fanoušci byly perfektní, kvůli tomuhle se oplatilo bojovat a každý den dřít. Úplně z nich čišelo nadšení, radost, hltali nás pohledy. Tolik lidí drželo vlajky a vlastnoručně vyrobený plakáty. Na jednom plakátu stálo „Stanley cup pro Boston". Na dalším zase „Boston-Stanley cup champion!" nebo hastegy „goBostongo. Jiný zase hlásal nabídku vášnivé noci pro střelce golů, když dneska vyhrajeme. U toho jsem se uchechtl a putoval pohledem dál.

Moji pozornost v hledišti upoutala osoba bez dresu. Snad jediná na celém stadionu. Rychle jsem k té osobě vrátil pohled. Byla daleko, na druhé straně hřiště. Snažil jsem se zaostřit, ale jediné co jsem rozeznal, bylo, že to byla dívka. Menší postavy, seděla mezi ostatními a jakoby se snažila splynout s okolím. Byla tak nenápadná, tak malá, tak nevinná. Pozvedl jsem pohled víš a do očí mě udeřily dlouhé zářivě blonďaté vlasy. V tu chvíli se mi zatajil dech. Něco v moji hrudi poskočilo. Jako by sama od sebe reagovalo. Vědělo, kdo ta osoba je...

Někdo mě praštil dlaní do zad. „Grahame! Jsi na řadě! Střídáš!" zařval mi trenér kousek od ucha, vytrhl mě z myšlenek a mého soukromého pekla. To přece nemohla být pravda.

Okamžitě jsem se zvednul a přehoupnul mantinel. Na led jsem dopadl s takovým rozpoložením, že kdyby do mě teď někdo narazil, nejspíš bych se skácel jako domeček z karet. Bruslil jsem k ostatním, kteří zakládali útočnou akci v obraném pásmu soupeře, ale myšlenkami jsem byl úplně jinde. Snažil jsem se pošilhávat po hledišti. Hledal jsem osobu, které mě upoutala. Avšak marně! Už jsem ji nenašel.

Je možný, aby to byla ona?