Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

8 - V jámě lvové

Měla jsem tušit, že ti zatracení parchanti mají něco za lubem. Tohle nebylo jen tak. Nebyl to výlet. Ne obyčejná návštěva hokejového zápasu. Měli to naplánované. Moc dobře věděli, co dělají. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezalo. Být teď Táj u mě, zaškrtím ho jako hada. Měla jsem chuť řvát, vytrhat si všechny vlasy a rozbíjet věci. Ale nejvíc ze všeho jsem měla chuť utopit Táje ve žličce vody. Neptejte se mě, jak bych to udělala, sama nevím. Jediné co vím je, že bych to rozhodně zvládla.

Seděla jsem mezi Bostonskými fanoušky jako pecka. Všichni okolo mě stáli a užívali si hudbu, koncert ke trenérovým dnešním narozeninám a taky oslavovali vyhraný zápas, který byl něco pro fanouškovské nervy...i ty moje, abych přiznala barvu.

Být tady... znovu... ve všem tom dění... cítit na vlastní kůži nezaměnitelnou atmosféru... bylo to... bylo to něco úžasného. Bylo to tak moc známé. Srdce se mi sevřelo steskem. Hokej mi chyběl. Neskutečně mi chyběl. A chyběl mi taky tenhle tým. Banda plná idiotů.

Nemějte mi to za zlé, myslím to v dobrém. Jsou opravdu banda neandrtálců, namyšlených mániček, rejpalů a povýšenců s kopou peněz, ale taky jsou to neskuteční dříči, jsou loajální, za svoji rodinu se perou, jdou si za svým cílem, jsou pracovití, odhodlaní dát do každého zápasu i tréninku celou svoji duši, jsou neskutečně obětaví, milující a praštění šoumeni. Jsou mojí součástí.

Zatrnulo mi. Obklopovala mě masa těl a i přesto všechno jsem se v ten okamžik cítila sama. Půd sebezáchovy mi velel zvednout se a utéct. Vypadnout od tud než se stane něco ještě mnohem horšího. V žilách mi proudil adrenalin smíchaný se strachem, který ho naprosto drtil a hrozil, že pohltí každičký kousíček mé bytosti. Takhle nějak se asi cítí kořist zahnaná do koutu predátorem pár okamžiků před smrtí.

Hudba dohrála a dav hlasitě výskal a tleskal. Měla jsem písničky mejch kluků ráda, ale teď sem se na ní vůbec nedokázala soustředit. Jakoby mi mozek vypověděl službu.

„Tak co Bostone, jak se vám tahle píseň líbila?" zahřměl do mikrofonu Tyler a jeho hlas se nesl jako hromobití velkým stadionem. Dav mu okamžitě odpověděl nadšeným hukotem. Věděla jsem, že se v tom Táj vyžívá, tohle bylo jeho. Uměl strhnout davy a namotat si je okolo prstů.

„Naprosto s váma souhlasím," zasmál se do mikrofonu. „My jsme tady nadšení, že tady dneska můžeme být." Počkal až dav malinko utichne a pak pokračoval. „Ale teď bych rád sem dolů někoho pozval. Člověka, který má k tomuhle místu zvláštní pouto. Někoho, koho někteří z vás rozhodně znají a někoho, kdo by měl dneska předat dárek trenérovi."

V tu chvíli jsem si stoupla s ostatními. Zaujala mě bráchova slova a čekala jsem rozhlížejíc se okolo, jako celý dav, koho tím hostem myslel.

Tyler se nebezpečně ušklíbl, toho jsem si všimla i na tu dálku, jeho obličej jsem měla přečtený už od malička, každou jeho zatracenou grimasu, a znovu se sklonil k mikrofonu, který byl umístěný v držadle a jednou rukou ho svíral. Tohle nevěstilo nic dobrého.

„Robyn, pojď za náma dolů na podium."

Při těch slovech jsem ztuhla na místě. Najednou jsem se cítila jako přikovaná. Kdyby mě někdo postavil do jámy a nohy mi zalil betonem, mělo by to naprosto stejný účinek. Rozšířila jsem oči vyděšením a brada mi klesla o dobrých deset centimetrů dolů. Kdyby to šlo, opírala by se teď o podlahu vedle mých bot.

Viděla jsem, jak dav kolem hledá dotyčnou osobu. Mě. Všichni pátrali očima okolo, až si mě našla i kamera, která promítá na středové kostce. Viděla jsem svůj vyděšený výraz a bylo to, jako bych dostala políček. Vidět se takhle byl šok.

„No tak, Robyn, nenech se pobízet a pojď za námi," vyzval mě znovu Tyler a jeho hlas se s veškerou vervou rozprostíral po celé ploše stadionu. Na rukách mi vyrašila husí kůže.

To už se na mě upřeli oči snad každého člověka a dav začal provolávat moje jméno. Neměla jsem na výběr. Ten pacholek to měl moc dobře spočítané. Když teď odmítnu, bude to jako bych přidávala pomyslný hřebíček do rakve s trenérovou úctou. A to jsem samozřejmě nechtěla. Trenér mi nic neudělal. Nikdo z nich... téměř...

Opatrně jsem odlepila jednu nohy od podlahy a ukročila stranou od svého místa. Lidé mi samovolně uhýbali z cesty a tvořili pro mě prostor, kudy mohu projít. Každý z nich mě zkoumal pohledem. Viděla jsem, že někteří poznali, co jsem zač a začali si šuškat. Jiní jen nevěřícně hleděli a vrásky uprostřed jejich čel naznačovali, že naprosto netuší kam mě zařadit.

Těžkým hromotlučím krokem jsem došla až k mantinelu. Srdce mi v hrudním koši bušilo jako splašené a měla jsem pocit, že pokud se brzy neuklidním, musí mi zaručeně prorazit hrudní koš a vyletět z hrudi ven. Cítila jsem všudypřítomné pohledy a jejich tíha byla jako stokilový balvan.

Jediným světlým okamžikem byla chvíle, kdy jsem znovu zblízka pohlédla na led. Zmrzlá plocha se přede mnou rozprostírala, tak lákavá, tak známá, tak zničující. Pableskovala i když byla zničená po celém zápase, který se právě odehrál. Byly na ní vidět vrypy od bruslí. Místama se hromadily kousíčky ledu seškrábaného v čerstvý prašan. Jo, led by teď zasloužil pořádnou úpravu.

Opatrně, krok za krokem, jsem mířila ke střídačce. Bála jsem se zvednout pohled. Děsila jsem se toho, co uvidím. Ale nemohla jsem být za zbabělce. Ne teď, ne tady.

Se zjevným ostýcháním jsem pohled pozvedla a zadívala se zpříma před sebe. Každičký obličej se upíral mým směrem. Byli jich tisíce a nejvíc jsem vnímala pohledy medvědů. Někteří na mě pohlíželi s úsměvy a čirou radostí, která se jim odrážela ve výrazech obličejů. Jiní vypadali docela dost šokovaně a další spíš otráveně... nepřátelsky. Nedivila jsem se jim.

Přešla jsem k dvířkám v mantinelu, u kterých postával Mike – jeden z kustodů. Široce se na mě usmál a tak jsem mu úsměv oplatila. Nestihla jsem ale udělat pořádný další krok. Když jsem totiž vešla na led, podotýkám s normálníma botama, ve kterých to klouzalo jako čert, do mého zorného pole se okamžitě vmísil Owen. Zářil, usmíval se od ucha k uchu a vypadal, že mě opravdu rád vidí. Nesměle jsem mu úsměv oplatila.

Neváhal, přistoupil ke mně a rychle mě objal. Jako by jsme se naposledy viděli včera. Jako bych neutekla a neposlala jeho kamaráda do háje.

„Moc rád tě vidím," pošeptal mi, ale ihned mě pustil, poplácal po rameni a popohnal směrem k provizornímu podiu.

Postupovala jsem obezřetně, krok za krokem, přesně tak, abych nehodila při první příležitosti placáka na led. Bylo to těžké, protože jsem u toho pohledem skenovala každého hráče, který stál na ledě. Hledala jsem však jeho... bála jsem se jeho...

Stál mezi posledními, nejvíc stranou od ostatních. Helmu měl sundanou a vlasy rozcuchané do všech světových stran. Po tvářích mu z čela tekl pot. Ústa semknutá v rovnou linku. Ramena se mu zvedala nahoru a dolů, jak těžce ještě po odehraném zápase oddychoval. Byl tak vysoký, když stál na bruslích. Tyčil se nade mnou jako obr a já dokázala vnímat jen to, jak jsem oproti němu maličká...

Pak se naše oči setkaly.

Znáte ten okamžik, když čekáte jen na tu jednu jedinou vteřinu. Třeba než začne ohňostroj. Než rozsvítíte světla a oni se rozzáří. Než šlápnete na ostrý kámen a signál se objeví v mozku až nanosekundu poté...

V tu chvíli ve mně všechno vybouchlo. Byla to moje soukromá vnitřní atomová bomba, kterou ten jeden jediný pohled do jeho očí odpálil. Vybuchla a ničila. S takovou devastující silou, až jsem zalapala po dechu. Ve vteřině se mi promítly všechny naše společné chvíle. Bezděčně mi ruka vylétla vzhůru. Opatrně jsem si sáhla na ústa. Bylo to nemožné, já vím, ale připadala jsem si, že přesně cítím pozůstatky jeho polibků na svých rtech. Jakoby se to odehrálo před malinkou chvíli a ne před víc jak rokem...

Jenže něco bylo jinak. Vlastně všechno bylo jinak. Ale ten pohled... způsob jakým se na mě jeho oči dívaly... Neskrývaly žádnou emoci. Byla jich tam fůra a největší místo zabírala bolest. Jasně se mu zrcadlila v těch temných tůňkách a křičela na mě, že já jsem její spouštěč. Že to já za ni mohu.

Po zádech mi projela husí kůže... ale nohy mě přesto nesly dál. Pohled upoutaný k němu...