Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

29 - Nepustím tě

Ucítila jsem, jak na nás dopadají jakési předměty. Byly měkké, ale bylo jich tolik, jako by na nás padaly sněhové koule při zimní koulovačce. Usmála jsem se Wessleymu do rtů stále přitisknutých k mým a dlaněmi dál bloudila po jeho tělo. Ano, všude byla výstroj a chrániče, ale ani to mi nemohlo zabránit, abych cítila tohoto muže a zkoumala každý kousíček jeho těla. Protože výstroj byla jeho součástí, snad už odmalinka. Stejně jako malíři a umělci vnímají štětce, tužky a uhly jako prodloužení své paže, tak byla výstroj součástí a prodloužením jeho samotného. Patřila k němu.

„Běžte si najít pokoj, děcka!" zasmál se Owen. Poznala jsem jeho veselý škádlivý hlas. Když jsem konečně odtrhla ústa od těch Wessových, uviděla jsem okolo nás změť rukavic. Tak to bylo nejspíš to, co po nás házeli.

„Ahoj, děvče," pozdravil mě Owen a bylo vidět, že by mě nejradši obejmul, ale mezi mými stehny byl dál usídlený jiný hokejista. Samozřejmě ve vší počestnosti, byli jsme přece v tréninkové hale obklopení hromadou dalších lidí. „Pustíš k ní i někoho jiného, nebo si ji budeš od teďka hlídat jako svoji panenku?" zasmál se a rýpl loktem do Wessleyho.

Wess se na něj jen zamračil a i když neochotně odbruslil dvě tempa, aby uvolnil místo Owimu. Ne však zase tak moc daleko. Být to někdo jiný než Ow, nejspíš by mě ze své náruče ani nepustil, ale ke kapitánovi vzhlížel a ať si namlouval cokoli, byl jeho vzorem.

Owen mě pevně objal a vlepil mi mlaskavou pusu na tvář. S radostí a smíchem jsem mu oplatila stejnou mincí.

„Vítej zpátky," poplácal mě po koleni. Ještě pořád jsem seděla na mantinelu, který mě tlačil do zadku, ale nestěžovala jsem si. Byla jsem doma. Mezi svýma.

„Děkuju," stiskla jsem mu dlaň. To gesto mluvilo za vše. Bylo výrazem díků i radosti.

Postupně jsem se přivítala s každým, od hráčů, přes kustody a asistenty. Nešetřilo se úsměvy a radostí a myslím, že v tu chvíli nám rok mojí nepřítomnosti byl šumafuk. Následně jsem ucítila pevný stisk na rameni. Otočila jsem hlavou a uviděla rádoby vážný trenérův výraz. Tenhle chlap se moc nesmál, ale když už ano, jeho humor byl k nezaplacení. Byl to člověk se srdcem na pravém místě, i když tak trochu prevít a drsoň. Jenže to jsem byla i já. Každý kdo hrál a hlavně miloval hokej, byl tak trochu šílenec. To jsme měli všichni společné.

„Je načase trochu trénovat!" zavelel a pak obrátil pohled ke mně. „Co tady pohledáváš bez pořádný uniformy. Okamžitě se běž převlíknout a ať už jsi zpátky."

Jeho hlas zněl přísně, ale oči, ty se mu smály. A tak jsem opatrně sklouzla z mantinelu tak, abych nedopadla plnou silou na pochroumané koleno, s rukama před torzem těla vzhůru na znamení kapitulace a už už jsem pospíchala do šatny se převléct.

Bleskově jsem na sebe hodila týmovou uniformu, která mi kdysi na začátku připadla odporná, ale nyní jsem byla nesmírně ráda, že ji mohu hrdě nosit. Na koleno si natáhla zpevňovací ortézu, do rukou popadla své brusle a hnala se útrobami Warrior ice areny zpátky k ledové ploše.

Tam však přišel okamžik, kdy jsem se zarazila. Každý den jsem dělala pokroky, bruslila jsem, snažila se, ale pořád tam byl onen strašák. Dvě nehody, dvě zranění, konečné ujištění, že hokej již nepřichází v úvahu a moje umanutá tvrdohlavá hlava do toho všeho.

Zamrzla jsem u střídačky. Brusle, svázané k sobě tkaničkami, pomalu sklouzly z ramene do dlaně a následně na podlahu u mých nohou. Nestihla jsem je zadržet, ani sebe. Tělo dopadlo s hlasitým zaduněním na lavičku, jako bych byla stodvacetikilový hromotluk. Zhluboka jsem dýchala a snažila se zahnat ten tíživí pocit. Jak že tomu říkají doktoři a psychiatři? Recidiva. Ano, nejspíš přesně tu jsem měla, opět jsem do toho spadla.

Pořád jsem zhluboka dýchala, když se po mém boku objevila silueta v hokejové výstroji. Snažila jsem se mrkáním zaostřit rozmlžený zrak. Uviděla jsem u sebe klečet Wessleyho. Zvedl moje brusle z podlahy, pomalu jako by v rukou svíral tu nejkřehčí bytost, zvedl jednu moji nohu, sundal z ní botu a následně mi nazul brusli. Opatrně, jemně, křehce, ohleduplně. Když na chlup to stejné provedl i s mojí druhou botou, kterou následně nahradila brusle, nemohla jsem od něj odtrhnout zrak. Bylo to svým způsobem fascinující, jak tenhle hokejista, muž s tvrdou náturou a bojovník, uměl být něžný. Pozvedl pohled a usmál se. Je možné se zamilovat do úsměvu? Pokud ano, právě se to stalo. Znovu.

„To zvládneš!" pronesl sebevědomým hlasem. Hlasem, který ve mně probouzel k životu každou každičkou buňku. Zvedl se z podřepu, tyčící se nade mnou v celé své úctyhodné výšce, kterou navíc zvýrazňovala výšky bruslí, a napřáhl ke mně ruku dlaní vzhůru.

Nezaváhala jsem. Moje dlaň zapadla do té jeho medvědí. Pevný stisk stačil k tomu, abych se vyhoupla na nohy, a najednou už jsem kráčela za ním k ledu. Otevřel dvířka v mantinelu a sám aniž by jen na okamžik pustil moji dlaň ze své, vkročil na ledovou plochu před námi.

Zastavil, obrátil se čelem ke mně a ještě pořád se usmívajíc, zkoumal každý kousek mé bytosti, až se naše pohledy nakonec opět setkaly.

„Věříš mi?"

Jak jednoduchá otázka. Dvě slova, ve kterých může být vyřčeno vše, co je důležité. Dvě slova, která mají tu moc, tvořit i ničit lidské životy. Doufala jsem, že v našem případě budou začátkem nového „my".

„Věřím ti," odpověděla jsem potichu. Úsměv na tváři hokejisty s číslem 77 se ještě víc prohloubil. Popošla jsem za ním a ostří bruslí spočinulo na ledové ploše. Malinko se mi zakymácely nohy. Nevím ovšem, zda příčinou byl můj vnitřní strach nebo úsměv muže svírajícího moji dlaň.

I přes veškerou hokejovou výstroj si mě přitlačil ke svému boku, paží objal ten můj a dal se do pohybu. Jeden krok za druhým, pomalinku, polehounku. Postupně, tak abych i já nabrala kdysi mi vlastní odvahy. Bylo mu ukradené, že nás každý pozoruje. Nebál se projevit laskavost a něžnost vůči mě před celým týmem. Vypadal jako bych v tu chvíli existovala jen já.

„Nepustím tě," zašeptal mi do vlasů, když se ke mně během jednoho tempa předklonil. „Už nikdy."

A tak jsem bruslila. Pořád dokola. S paní muže, který uhranul mé srdce, okolo pasu. Pevný bod v jinak rozbouřeném oceánu.

Bruslila jsem dál. Od mantinelu k mantinelu na druhou stranu. A zase zpátky. A znovu. Znovu. Znovu.

Nevím, ve které chvíli mě nechal bruslit samotnou a jak se mi ocitla hokejka v rukou, ale i s ní jsem dál bruslila. Cítila jsem se přesně jako ryba ve svém rybníčku. Každičký kousíček těla mě bolel, každý sval naříkal, čím více je naplňovala kyselina mléčná. Lapala jsem po dechu, ale nepolevovala jsem. Snažila jsem se držet krok s pánským osazenstvem a řeknu vám, byla to zatracená makačka.

***

„Jsi snad robot?" zavolal na mě v jednu chvíli Owen, když jsem se dál hnala s pukem na bránu. Ostatní už odpočívali u mantinelu. Nenechala jsem se zastavit, odrážela jsem se od ledu ostřím bruslí a snažila se ještě zrychlit. Pak jsem jemným pohybem zápěstí poslala puk do pravého horního rohu, přímo nad Zacharyho rameno. Objela jsem branku, abych trochu ubrala na rychlosti a otočila se směrem ke střídačce. Všichni na mě zírali.

Již v poklidném tempu jsem dobruslila k ostatním. Zach by mi v patách a hudroval, jak to, že je to možný. Hrdinovo ego dostalo zabrat. Nebyla to buchví jaká dovednostní a nepředvídatelná střela. Ale byla moje a i když věděl, že jsem bývala šikovnou hokejistkou, on byl šikovným gólmanem a věřil si. Jenže to já taky. Alespoň v tom okamžiku. Souboj dvou tvrdohlavých mezkových duší.

„Ptám se znova, seš snad robot, Torresová?" Owen na mě zíral s údivem i mírným pochopením zračícím se v jeho očích.

Pokrčila jsem rameny. „Možná. Ale ze všeho nejvíc jsem hokejistka. Duší i tělem, i když trochu pochroumaným."

Owen se uchechtl a zakroutil hlavou.