Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

37 - Seš si jistá?

Zápas s Flames skončil vítězně pro moje medvědy. Dívala jsem se na jejich hru z hlediště a musela si přiznat, že je to úplně jiný zážitek. Vždycky jsem byla spíš tam dole, na ledě, na střídačce – jako hráč. Jen málokdy jsem seděla na tribuně a užívala si atmosféru zápasu jako divák. Maximálně u obrazovek.

Nemohla jsem se na jejich hru vynadívat. Wessley byl jako tajfun. Společně s Owenem dávali Flames pěkně na frak, tahali je po ledu jako hadrové panenky. Bylo to neskutečné. V žilách jim musela kolovat notná dávka adrenalinu a odhodlání, možná taky radosti – z toho, že hrají zase vedle sebe.

Při každé brance jsem vylétla ze sedadla stejně jako bych dostala zásah bleskem. Fandila jsem tělem i duší. Bylo to ovšem v určitém ohledu i velmi smutné. Věděla jsem, že na střídačku za kluky už se nepostavím, že jediná možnost, jak je vidět hrát, bude sedět v hledišti nebo u obrazovky. Z toho mi bylo smutno. Práci pomocné trenérky jsem si totiž zamilovala.

Po zápase jsem z hlediště odcházela jako poslední. Nevím, jestli jsem se vyhýbala odchodu ze stadionu a tím celkovému ukončení téhle staronové pracovní etapy nebo zda jsem sbírala odvahu čelit těm mým hromotlukům. Říct jim konečný verdikt. Rozloučit se s místem po jejich boku.

Když jsem vstala a vykročila ze svého místa směrem do útrob stadionu, projela mi po celém těle husí kůže. Nevěděla jsem, zda je to dobré či špatné znamení. Prostě tam bylo. Už z dálky jsem z kabiny slyšela halas a smích. Před dveřmi jsem se ještě na okamžik zastavila. Zaváhala jsem. Pak už moje ruka stiskla kovovou kliku a já vstoupila do jámy lvové.

„Ale notaaaak, Torresová, nemůžeš klepat?!" vypískl Zachary, jen co mě uviděl. „Co kdybych byl nahatej?"

Kluci posedávali v kabině. Někteří oblečení, jiní oblečení jen napůl a další se právě vraceli ze sprchy, těla zakrytá pouze ručníky okolo pasu.

Ušklíbla jsem se. „Neboj, zase takovej zázrak bych neviděla, moc si fandíš."

Zach se chytil za srdce a předstíral, že omdlívá. „To bylo kruté."

„To byla realita, ale stejně pro tebe mám slabost," mrkla jsem na něj, načež se Zach rychle zpříma postavil a začal se naparovat – ramena nahoru, vypjatá hruď a do nosu, do toho by mu snad i napršelo – jako páv. Kroutila jsem nad ním s úsměvem hlavou, když se vedle mě ozvalo rázné odkašlání.

„Moc neprovokej, Záčku, nebo tady od střelce dostaneš výchovnou," ozvalo se z kabiny. Slova následoval sborový posměch.

Otočila jsem se na muže stojícího u mě. Srce mi zaplesalo. Wess se vedle mě tyčil, oblečený jen do půli těla v džínech, z vlasů mu ještě odkapávala voda na trup a záda, obličej zachmuřený, oči přivřené, provrtávající Zacha. Kdyby mohl, tak vrčí jako pes, jen aby dal najevo, že se mu tahle situace nelíbí a že tohle je jeho teritorium.

Usmála jsem se a přistoupila blíž k němu. Byl tak krásný. Prsty mě svrběly, jak moc jsem se ho chtěla dotýkat. Hladit jeho prsní svaly, které se vzdouvaly pod hlubokými nádechy, naznačující jak moc se musí ovládat. Chtěla jsem přejíždět prsty po vypracovaném břiše až úplně dolů a pak pokračovat pod lem kalhot a ještě dál...

DOST! Napomenula jsem se v duchu a místo zbloudilých zvrhlých myšlenek se přitulila k nahému boku tohoto muže a pohled sklopila k podlaze. Automaticky mě objal paží a přitáhl těsně k sobě tak, aby nás nedělil ani kousíček prostoru. Vzhlédla jsem a usmála se na něj. Musela jsem vypadat jako malá holčička zírající na ten nejlepší dárek k Vánocům.

Sklonil ke mně hlavu a něžně přitiskl rty na mé čelo.

„Tak už nám řekněte, co se tady dneska dělo," vyzval nás Dirk a tím přerušil naši zírací chvilku.