Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

21 - Tour de Venice

Rozlepila jsem unavené oči, do kterých mi skrz závěsy pronikaly ranní sluneční paprsky, a posadila se na posteli. Dnes byl volný den. Sice jsem se cítila jako zombie mrtvola, ale už jen pouhá myšlenka na výlet po Benátkách, mě dokázala probrat z letargie a vykouzlit mi na tváři úsměv. Byl to důvod, díky kterému jsem dokázala zapomenout na bolavé svaly, protestující koleno a hodiny a hodiny ledových koupelí, které jsem měla za sebou a které mě ještě čekaly.

Vstala jsem, téměř proběhla sprchou, jen abych byla co nejdřív hotová. Nevím, co mě to vlastně včera popadlo, že jsem šla k Owenovi a Wessovy do pokoje a navrhla jim dnešní tour de Venice po mém boku, ale ta představa, že jdu právě po Benátských ulicích sama, i když normálně jsem s tím neměla sebemenší problém, mě znervózňovala.

Po sprše jsem si vyčistila zuby, trošku se namalovala, ale ne moc, stačila řasenka s linkami a pak jsem si rozčesala dlouhé vlasy. Byla jsem zvyklá nosit je v jednom velkém rozcuchaném drdolu nebo zapletené do copů, aby se dobře vešly pod helmu a nikde netlačily, ale dnes jsem měla pocit, že bych měla vyzkoušet něco jiného. Nechala jsem tedy vlasy rozpuštěné, rychle je u konečků natočila a nechala splývat ve velkých loknách po zádech.

Na sebe jsem hodila letní květované šaty na ramínka, ortézu na koleno, na nohy žluté páskové sandálky se zavazováním až na lýtka a podívala jsem se do zrcadla. Usmála jsem se na sebe. Něco tomu ovšem chybělo. Popadla jsem červenou rtěnku, kterou jsem dostala od mamky už pár roků zpět, a když jsem si promnula namalované rty, věděla jsem, že tohle je přesně ono. Popadla jsem malý batůžek, ve kterém jsem si připadala tak trochu jako školačka a vyrazila do hotelové haly, kde jsme se měli s klukama potkat.

Seběhla jsem poslední schody a při tvrdém došlapu toho trochu zalitovala. Koleno protestovalo a to den teprve začal. Ještě že jsem měla ortézu, která ho držela jakžtakž pohromadě. Kluci už na mě čekali a já byla překvapená, že se jich sešla poměrně slušná skupinka. Přidal se k nám i Zachary, Dirk, Nicholas, Raily a Mathies.

Jako první si mě všiml Zach. Jak taky jinak. Otočil se a uznale hvízdnul, až se mým směrem otočili i všichni ostatní.

„Zatraceně, já myslel, že s náma má jít Robyn, ale tebe taky berem, kotě," překonal vzdálenost mezi náma pár velkýma krokama a obejmul mě paží okolo ramen, jako bych byla jeho nejnovější úlovek.

„Jsi nesnesitelnej, víš o tom?" podívala jsem se na něj a rýpla ho loktem do boku, až se mírně prohnul.

„Au," zatvářil se téměř ublíženě, „za co to bylo?"

Owen nad ním vrtěl hlavou, ale bylo vidět, jak mu cukají koutky. Stejně tak jako ostatním. Jediný, kdo měl na tváři vážný výraz, byl Wess. Nebyl zamračený nebo podrážděný, ale spíš soustředěný. Viděla jsem, jak se jeho oči pohybují po celém mém těle. Pomalu nahoru a dolů a zase zpět, až se zastavily u mých očí, do kterých se zaklesly a ne a ne se pustit.

„Za to můžeš poděkovat svojí nevymáchaný puse," ozval se Wess a místo mě tak odpověděl na Zacharyho otázku. Ušklíbl se na něj a vážný výraz byl ten tam, jakoby se vzpamatoval. Jakoby předtím byl v nějakém chvilkovém transu.

„Tak už pojďte, potřebuju kafe, jinak s váma ten dnešní den nepřežiju," vypravila jsem ze sebe a hnala se hotelovou halou ven do rušného dne bez ohledu na bolest kolene, která se ozývala už od časného rána.

První turisté už vystupovali z trajektů i malých kocábek a hnali se do výru velkoměsta za dobrodružstvím, stejně jako my. Ovšem já tolik nespěchala. Měli jsme celý den, a i když bych do svých žil potřebovala dostat pravidelnou ranní dávku kofeinu, vychutnávala jsem si hřejivé sluneční paprsky, které hřály, ale nepálily. Nastupující podzim dával vale nesnesitelnému horku a místo něj panovalo příjemné babí léto.