Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

14 - Ty jsi prostě šílená, Torresová, víš to?

Cesta přes vodní masu přímo do Benátek byla stejná pro nás jako pro ostatní smrtelníky. Takže jsme teď seděli na lodi a nechali se vést přes vodní plochu přímo k přístavišti. Zabrali jsme celé jedno patro lodi a batohy s vybavením byly poházené snad úplně všude. Připadala jsem si zase jako dítě na školním výletě, které sebou vláčelo půl domácnosti v krosně větší než je samo. To mi ale nezabránilo užívat si tuhle chvíli.

Seděla jsem na přídi lodi. Vlasy mi čechral vítr a odfoukával mi je z tváře. Sluníčko svítilo, a i když jen mírně, bylo příjemně. Dívala jsem se jak loď, řítící se dopředu, čeří vodu těsně před námi a za sebou zanechává zvlněné proudy. Také k nám dorážely vlny způsobené jinými loděmi, které pluly před námi.

Míjeli jsme okolní ostrovy a já už přemítala o tom, zda bude čas udělat si výlet na ty vyhlášené – Muráno a Buráno. Moc ráda bych se tam podívala. Míjeli jsme také známý Benátský hřbitov a okrajové části, které byly plné zeleně, stromů a kvetoucích rostlin. Toho si v centru moc neužijeme, takže jsem se kochala, dokud to jde.

Za sebou jsem slyšela hovory ostatních a jejích smích. Myslím si, že ať už to nikdo z nás nečekal, na tohle soustředění jsme se všichni těšili.

Loď zaparkovala na hlavním přístavišti spolu s dalšími plavidly a mi se jako masa těl začali hrdnout ven. Lávka se houpala, když jsem na ní položila nohu, ale v tu chvíli šek veškerý strach pryč. Nahradilo ho nadšení. Takže jsem přehupsala lávku i s kufry v rukou, div že jsem nezahučela do vody pod ní, a než jsem se nadávala, stála jsem zase na pevné zemi.

Ubytování jsme měli hned kousek od přístavu, takže jsme věci nemuseli táhnout daleko. Popadla jsem kufr a tašku s výstrojí a vydala se na cestu za ostatními, když Owen popadl moji cestovní tašku a přehodil si ji k té svojí přes rameno. Vytáhla jsem na něj zvědavě jedno obočí, ale jinak jsem neprotestovala.

„No co, ještě jsou mezi náma gentlemani," usmál se na mě hravě.

„Přesně tak!" zahalekal Zachary z druhé strany a popadl teď pro změnu můj kufr. Zakroutila jsem na něma hlavou.

„Děkuju, kluci," poděkovala jsem, „ale víte, že bych to zvládla sama, že jo?"

Oba dva se na mě v tu chvíli zamračili, ale moje zavazadla nepustili.

„Co si to o nás myslíš, drahá Robyn?" zeptal se naoko znepokojeně Zach. „Že by sme nechali mladou slečnu tahat se s těžkýma věcma? Ty máš teda mínění."

Tvářil se pohoršeně a já se neubránila smíchu.

„Jsi pako!" prohlásila jsem a pokračovala v cestě k hotelu. V tu chvíli jsem také zabloudila očima před sebe. Můj pohled se střetl s pohledem tak temným, až mě zamrazilo. Šel před námi, ale jen tak napůl, protože se u toho zvládal dívat ještě naším směrem.

Usmála jsem se na něj. On mi úsměv bohužel neoplatil. Jeho pohled se zachmuřil a obrátil se zpět před sebe a já se teď mohla dívat jen na jeho rozložitá svalnatá záda rýsující se pod sakem a napínající se pod tíhou tašek. Povzdechla jsem si.

„Neboj, jen potřebuje čas," pronesl Owen potichu a mrkl na mě. Jak ten člověk muže vědět, na co zrovna myslím? Asi jsem očividně dost průhledná.

Plácla jsem ho po rameni a zrychlila krok. Nemusela jsem se tahat s taškami, takže mi to šlo samo. Cupitala jsem mezi klukama a nestačila zírat všude kolem sebe. Byla jsem zvyklá na cestování, nový místa, krásná i škaredá města, miliardy lidí, ale Benátky, to byl prostě sen.

V hotelu jsme dostali klíče od pokojů a na zbytek dne volno. Kluci mi pomohli s věcma až do mého pokoje a pak se vydali do těch svých. Když jsem osaměla, udělala jsem to jediné, co snad každá bláznivá holka. Rozběhla jsem se a skočila na obří postel, až se se mnou zakymácela.