Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

4 - Začni balit

Mít doma brášku a Ramba bylo jako vrátit se o několik let zpět. Do doby, kdy si ještě na kapelu jenom hráli u nás v garáži. Já v tu dobu nosila rovnátka. Tohle bylo dětství, které jsem mohla prožívat i v dospělosti. S těma dvěma pitomcema nebylo možné se nudit. Kdykoli byl jen na malinký moment klid, vymysleli nějakou ptákovinu a já se do ní samozřejmě nechala namočit. Veškerý problémy pak jisto jistě padly na moji hlavu a chlapáci ze všeho vyvázli jako ti nevinní.

Protože kdo jinej asi tak mohl ukrást v obchodě balíček kondomu?
Já.
Kdo to vymyslel?
Oni.
Koho chytili a kdo byl potrestaný?
Já.
Samozřejmě.

A tak to bylo v mnoha případech. Jako například když mě navedli, abych zavolala na místní policejní stanici a nahlásila, že se rodiče doma hádají a já sedím zavřená u sebe v pokoji a hrozně se bojím. V tu chvíli mi to přišlo ještě jako dobrý vtip. Nesuďte mě prosím moc příště, byla jsem malej capart. Ale když k nám vpadla policejní zásahovka a hledala hádající se rodiče, rozbíjení nádobí a plačící dítě, přestože vše bylo v pořádku, naši seděli doma u televize a popíjeli čaj, jooo to už mi do smíchu moc nebylo.

Nebo když jsem na jejich popud nastražila Rambově ségře do postele pavouka. Byl jen umělý, ale vypadal dost věrohodně. To se mu muselo nechat. Na živého bych nešáhla, mám z nich fobii. I ten umělohmotný mi dal dost zabrat. Nebo když mě vyhecovali, abych pozvala na rande jednoho kluka. Mělo by to docela úspěch, myslím si, kdybych ihned po pozvání na rande nezjistila, že je gay. A ti dva hlupáci to samozřejmě moc dobře věděli. Skáceli se smíchy a předhazovali mi to ještě dobrýho půl roku. Přesně takhle bych mohla pokračovat snad do nekonečna. Jenže když tu nebyli, chyběli mi. Byla jsem zvyklá spoléhat se jen sama na sebe, ale tohle se prostě nepočítalo.

„Hej ségra, jak moc jsi vlastně vázaná na ty dětský tréninky?" zeptal se mě večer Tyler. Seděli jsme všichni v obýváku, v televizi hrála Teorie velkého třesku a Sheldon zrovna nad něčím vyšiloval – jako obvykle. Byl tady i Rambo. Z našeho domu se od příjezdu téměř nehnul, byl tady vždycky jako doma.

Zvedla jsem hlavu z Rambova ramena, o které jsem se pohodlně opírala a on mě objímal, a nechápavě jsem se zadívala na Tylera.

„Jak to myslíš?" odpověděla jsem otázkou.

„No jako jestli, když chceš někam odjet, musíš prvně dát výpověď a odkroutit si dvouměsíční výpovědní lhůtu nebo se prostě můžeš sbalit, hodit povinnosti na někoho jinýho a odjet si, kam se ti zachce? Tak to myslím," vysvětlil. Tón, jakým mi odpověděl, zněl nepřirozeně. Zabarvení a kolísání s jakým mi svoji původní otázku vysvětloval, bylo...zvláštní. Jakoby si nebyl svým počínáním úplně jistý.

Mám to!

Tyler byl nervozní. Už jen to pomyšlení, že by se Táj mohl cítit během konverzace nervozní a to ještě během hovoru se mnou, mi mělo v hlavě rozsvítit červený výstražný vykřičník. Ještě víc jsem se napřímila, takže jsem se vymanila z Rambova objetí a tázavě se zadívala na toho chlapáka přede mnou. Hlava mi nevědomky sklouzla k pravému rameni. Připadala jsem si jako komisař Rex, když něco dočista vůbec nechápe.

„Mám za hodiny odpovědnost spolu s Thomasem. Takže, kdyby byl on ochotný se na chvíli o všechno postarat, mohla bych se jen sbalit a jet." Přimhouřila jsem oči a čekala na Tylerovu reakci. Něco za tím musí být. „Proč se ptáš?"

„No víš, slíbila jsi..." začal, ale větu nedořekl.

„Co jsem slíbila?" zeptala jsem se okamžitě. Napínal mě a já bych mu nejraději zakroutila krkem. Nesnášela jsem, když člověk něco nakousne a pak není schopný ze sebe vymáčknout pointu celého proslovu.