Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

27 - Šach mat

Připadalo mi, že let trval snad milion let. Jen co jsem se uvelebila nejpohodlněji, jak to šlo, nacpala jsem si ho uší sluchátka a zavřela oči. Jenže usnout, to byl nejspíš nadlický úkon. Ani hlas Shawna Mendese zpívajícího tklivé tóny do mých uší nepomáhal. Nakonec jsem ho vystřídala řevem Linkin Park, ty poté nahradili System of a down, až jsem skončila u zaručené klasiky ve formě Metallicy. Nic z toho však nebylo ono. Takže když jsem vystoupila na letišti v Gothenburgu, byla jsem ještě unavenější, než když jsem odlétala z Benátek a to jsem si plánovala, jak si během letu odpočinu.

Koleno se ozývalo a vytvářelo nepříjemný tlak už při obyčejné chůzi, takže jsem si ho cestou k výdeji zavazadel musela několikrát promnout, abych si ulevila od bolesti. Se zavazadly jsem se následně vydala do lidmi přeplněné letištní haly. Prodírala jsem se davem a snažila se dostat na čerstvý vzduch, který mi v přeplněné hale scházel. Byla jsem unavená, naštvaná a už teď se mi hruď svírala steskem. Když jsem byla s týmem, chyběla mi rodina, a když jsem byla doma s rodinou, chyběl mi tým, moje druhá rodina. Šílené životní dilema.

Věděla jsem, že tam někde venku na mě čeká bráška a odvez mě domů k rodičům, kde budu moct odhodit všechny věci do rohu místnosti, padnout na postel, zavřít oči a v klidu nerušeně jen být a odpočívat. To jsem teď přesně potřebovala. Taky jsem ale věděla, že mě čeká minimálně jeden vážný rozhovor. Protože uvnitř mé hlavy už definitivní rozhodnutí padlo.

Konečně jsem se prodrala točitými dveřmi na čerstvý vzduch. Popošla jsem pár kroků bokem, tam, kde mě nikdo nemohl sramovat a zhluboka jsem se se zavřenýma očima nadechla. Nasávala jsem atmosféru známého místa a kyslík proudil do každičké buňky únavou stravovaného těla.

„Hej, Robyn!" křikl na mě Tyler odkudsi a nedopřál mi ani těch pár vteřin kýženého klidu.

Otevřela jsem oči a zpozorovala kousek ode mě se o svůj Range Rower opírajícího Tylera. V džínách a černé mikině s kapucí, s vyhrnutými rukávy, ze kterých mu vyčuhovaly potetovaná předloktí, s úsměvem na tváři, šibalským výrazem a s kartonovou cedulí s nápisem „Přijel jsem vyzvednout svoji ségru, o rande zájem nemám", působil jako dokonalý exemplář lamače dívčích srdcí. Usmála jsem se a pospíchala k němu.

Šla jsem jak nejrychleji to s taškami šlo a vrhla se mu do náruče, až musel zahodit ceduli, aby mě v mém rychlém výpadu chytil. Tytam byly i moje zavazadla.

Uchechtl se. „Taky tě rád vidím, ségra," pronesl a přitiskl si mě k sobě v pevném objetí, které dokázal jen on. Takové to objetí staršího starostlivýho bráchy, kterej vám celej život otravoval život, ale nedej bože když si na vás dovoloval někdo jinej, to byl oheň na střeše.

Když jsem se konečně odtáhla, pozdravila jsem ho jednoduchým: „Ahoj." Tomu se pousmál a pokroutil hlavou.

„Tak už pojď, ať můžeme jet. Doprava je dneska šílená a naši se tě nemůžou dočkat." Sáhl do kapsy džínů, vylovil klíčky od auta a s tichým tutut ho otevřel.

Popadla jsem odhozené tašky a nasměrovala si to ke kufru, ale s plnýma rukama jsem nebyla sto ho otevřít a zároveň tašky neupustit. Však to znáte, člověk se raději ztrhá, než aby musel něco dělat víckrát než je nezbytně nutné.

„Počkej, pomůžu ti," zavolal na mě Tyler od dveří řidiče a už vyrazil za mnou. Po naložení všech mých krámů, které jsem měla sebou v Benátkách, jsme mohli vyrazit směr domov. Doprava však měla jiné plány. Už jen vymotat se z letištního parkoviště bylo o nervy a při projíždění městem jsem měla dojem, že nejsme doma, ale spíš na hlavní třídě v Bostonu.