Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

28 - Hej, Terry

Týden utekl jako voda a najednou jsem stála nad sbalenými kufry ležícími uprostřed mého dětského pokoje. Zírala jsem do prázdné skříně a přemýšlela, jak tohle všechno odtáhnu sama v Bostonu... vlastně kdekoli. Na letišti, z letiště, do bytu... Zakroutila jsem sama nad sebou hlavou. Přece jen i já budu občas manekýna, když sebou musím vláčet tolik věcí.

„Jsi připravená, holčičko?" ozvalo se ode dveří. Obrátila jsem svůj napůl smutný pohled k tátovi, který se opíral o futra a s neskrývanou zvědavostí mě pozoroval.

Přikývla jsem. „Ano. Jen jsem se trochu zamyslela."

Táta se chápavě usmál. „Tak už pojď, však nejedeš pryč navždycky a Tyler už čeká venku," upozornil mě. Tak jsem popadla dvě snad z milionu tašek a kufrů a vyrazila za ním.

Proběhli jsme donem, a jak táta říkal, Tyler už čekal nastoupený u svého Range Roweru, který si mimochodem musel dovést od zkušebny, kde jsme ho naposledy nechali. Vedle něj se o auto opíral i Aiden a hned jak mě uviděl, zakřenil se. Musela jsem vypadat jak ježíšek, co se stěhuje ze Severního pólu na Bahamy.

Mezitím, co jsem soukala tašky do kufru tak, aby se jich tam vešlo co nejvíc, kluci odběhli pro ten zbytek. Cestou zpátky bylo slyšet jen nadávky na praštěný ženský s tunou oblečení a krámů, co nepotřebujou. Uchechtla jsem se pod nos a jen co byly všechny moje věci naskládané v autě, každého jsem pevně stiskla v objetí, dala pusu na tvář a řekla, jak jsem ráda, že je mám.

Následně už jsem nasedala do auta na místo spolujezdce, stáhla jsem okénko, abych mohla ještě pořádně zamávat a Tyler mohl vyrazit. Ještě se však k autu přiblížil Rambo a mrkl na mě. „Brzo se uvidíme, děvčátko." A pak už jsme jeli.

Na letiště to nebylo zase tak daleko, takže cesta utekla až příliš rychle a najednou jsem se loučila i s bráškou.

„Dávej tam na sebe pozor, ségra," usmál se a ihned mě popadl do náručí. Uvelebila jsem se v jeho teplém stisku a na moment, který byl nejspíš příliš dlouhý, si jeho přítomnost užívala. Kdo ví, jak dlouho ho teď neuvidím.

„Dávej pozor na naše, ano?" řekla jsem, když jsem se odtáhla a pohlédla mu do očí.

Uchechtl se. „To oni jsou rodiče. Neměli by dávat pozor na nás?" zeptal se pobaveně.

Praštila jsem ho do ramene. „Myslím to vážně. Nerada je znovu opouštím."

Tyler se na mě konejšivě usmál, jeho pobavení bylo tatam, a popadl moje ramena každé do svých dlaní. Zíral upřeně do mých očí. „Robyn," oslovil mě. „Oni jsou zvyklí, že jejich děti nesedí doma. Jsou zvyklí, že nás nemají furt u sebe, a i když nás milují nadevše, dokážou nás nechat jít. Chtějí, abys dělala to, co miluješ."

Zírala jsem na něj a přemýšlela, kdy ten chuligán tak rychle dospěl. Dokázal být rozumný a vždycky jsem v něm měla oporu, ale tady to byl vždycky hajzlík první třídy.

Přikývla jsem. „Já vím," a to už začali vyvolávat můj let. „Jen se mi po nich bude stýskat. Jsem plačka."

„Jo, to seš," uchechtl se Tyler, ale svůj stisk zesílil. Pohodil hlavou směrem k nástupišti. „Tak už běž."

Tentokrát jsem přikývla já. Pořádně ho ještě jednou rychle stiskla v náručí a pak už nastupovala do letadla směr Boston. I když vím, že se mi bude hrozně moc stýskat, nedokázala jsem se nekřenit. Úsměv se mi usadil na tváři a nepustil mě po celou dobu letu. Ve sluchátkách mi vyhrával Gigi D'Agostino a střídali ho Rudimental. A já si podupávala nohou do rytmu.