Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

20 - Příležitost

Netušil jsem, proč jsem se ráno probudil u Roby v pokoji, polonahý v její posteli. Moc si toho nepamatuju, spíš vůbec nic, a možná je to lepší. Podle toho, co říkala, by mi mělo být dost špatně a to bych nerad. Ranní kocoviny nejsou nic příjemného, zvlášť pro vrcholového sportovce, co každý den musí makat nejmíň na sto procent. Takže jsem byl rád, že se mi vyhnuly. Víceméně.

Jediné, co mě štvalo, bylo vědomí, že nevím, co přesně jsem prováděl. Pamatuju si, jak se Robyn usmívala na toho mladýho číšníka. Ještě mu sotva teklo mlíko po bradě, mlíčňákovi, a ona se na něj usmívala, jako by to byl její amant. Jasně, usmívá se i na kluky z týmu, ale to je něco jinýho. Měl jsem chuť vyprovodit ho za flígr ven z tý podělaný restaurace, ale musel jsem se držet. Nic mi do toho není. Nemělo by. Neměl bych se starat o to, na koho se usmívá nebo s kým tráví čas. Je to její rozhodnutí a já do toho nemám co kecat. Jenže když jsem ho viděl prvně u jejích dveří a pak v té restauraci, musel to být ten stejnej kluk, to jsem poznal, něco ve mně se probudilo. Něco, co se mi sakra ani za mák nelíbilo. Nikdy jsem nebyl majetnický mačo, ale co se týká Roby, jsem úplně jinej. Pomalu ani sám sebe nepoznávám.

Pamatuju si, jak jsem pod stolem zatínal pěsti a snažil se udržet neutrální výraz, aby si ze mě ta banda neandrtálců nedělala srandu. Musel jsem to nějak přežít. Pak se nahrnuly fanynky a umožnily mi vysvobodit se z těch sžíravejch myšlenek. Přiznávám, že jsem to trochu přehnal, když jsem se k nim tak tiskl a nechal je, ať mě tak trochu osahávají. Ale byl jsem tak nasranej, že mi to rozhodně nemyslelo. Chtěl jsem, aby žárlila stejně jako já.

A pak jsem se probudil u ní v posteli. Což byl mírně řečeno šok. Ovšem to, jak se na mě dívala. Upřeně a soustředěně. Se spalující touhou. Jakoby nic jiného neexistovalo. Jen já...

Doběhl jsem do svého pokoje, převléct se, protože co si budeme vykládat, oblečení ze včera není to pravé ořechové. Za prvé smrdím jak továrna na alkohol a za druhé – trénink v riflích bych si za rámeček taky nedal. Nemluvě o trenérově případné reakci a smíchu té naší medvědí bandy.

Shodil jsem ze sebe včerejší oblečení a nejradši bych zalezl do sprchy, ale na to nebyl čas. Musel jsem si vybrat – sprcha nebo snídaně před tréninkem. Rozhodně je to o prioritách.

Oblékl jsem si sportovní šortky a funkční tričko, popadl láhev na vodu, kterou si sebou beru na trénink a už jsem se řítil chodbou dolů, abych stihl aspoň malou část snídaně, než to všechno ti pažravci snědí.

Celým dolním patrem se rozléhalo cinkání příborů a hlahol hlasů mluvících přes sebe. Byla to změť hluků a působila naprosto chaoticky. Do doby než jsem vešel. Hovor okamžitě utichl a nahradilo ho hvízdání na prsty a posměšky. Pohledem jsem bloudil po jídelně a hledal ji. Jenže její blonďaté vlasy nikde nebyly.

Prošel jsem kolem kluků a Nicholasovi vrazil pohlavek, až se mu hlava mírně zakymácela. Patřil k těm, kteří se smáli a hvízdali.

„Jste idioti, opravdu," sdělil jsem jim.

„My?" zeptal se udiveně Dirk. „To ty jsi ráno vylezl z Robyina pokoje v oblečení, co jsi měl na sobě včera."

Pozvedl jsem na něj jedno obočí a usadil se ke stolu. „Tak ty si pamatuješ, co jsem měl včera oblečenýho? Pak kdo je tady divnej."

Dirk se uchechtl, stejně jako ostatní. „To už nezakecáš, kámo. Takže ty a Robyn jste zase spolu?" zeptal se a zdvyhal na mě obočí. Lítalo mu nahoru a dolů, jak se snažil vyzvědět víc a dělat na mě vševědoucí oči.

„Jak říkám, jsi idiot. Nejsme spolu," odpověděl jsem a mírně zatnul zuby. Nemusím se jim zpovídat ze svého milostného života. Teda v poslední době spíš ze svého milostného neživota.