Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

24 - Tady si někdo vrznul

Dál jsme se neposunuli. Ne, že bychom nechtěli. Právě naopak. Chtěli jsme a moc. Jen jsme oba moc dobře věděli, že ještě není ta správné chvíle. Že nejsme připravení. Všechno, co se mezi námi odehrálo... pořád to tam bylo, i když jsme se nechali unést a oba si užívali přítomnost toho druhého a chtěli být spolu. Nebylo to úplně jednoduché.

Teď jsem seděla rozplácnutá na posteli u sebe v pokoji a spouštěla skype. Jako první na mě v kontaktech vyskočil Tyler. Přesně jeho jsem právě potřebovala. Pomrvila jsem se v peřině, na které jsem seděla a zapnula vytáčení video hovoru. Na obrazovce se objevil můj odraz a zatím co jsem čekala, až Tyler hovor příjme, místo něj na mě koukal panáček Mario. Nastavila jsem ho tam už pár roků zpět. V době, kdy jsem hodně cestovala kvůli hokeji a nebyla téměř doma. V tu dobu jsme si všichni často volali právě prostřednictvím skypu. Ještě, že tahle vymoženost moderní doby existuje a já svojí rodinu mohla vidět.

„Příšerkoooooo," ozval se z počítače nadšený Rambův hlas, jen co se objevil na obrazovce místo Tylera. Mohlo mě napadnout, že i když budu volat na Tylerův účet, budou tam oba. „To je dost, že ses taky ozvala. Už jsem si začínal myslet, žes na nás v tom dalekým světě zapomněla." Byl to neskutečný blázen. Usmíval se od ucha k uchu, na tváří strniště – nesnášel se holit, alespoň na tváři, v jiných částech těla o sebe pečoval jako o poklad – a v ruce zmrzlinu. Kdejaká holka by za takového mazlíka dala svůj život. Já měla to štěstí, že byl součástí mé rodiny, i když trošku jinak než si kdysi myslel. Nikdy mi nedával za vinu můj nezájem. Ne že by se mi nelíbil, líbil, byl to chlap přesně podle mého gusta, jen tam chybělo takové to cosi... Kouzlo. Jiskra. Napětí. Byl to můj druhý bráška a vždycky bude.

„Ahoj bráško, je tam i Táj?" zeptala jsem se. Roztáhlo se mu chřípí. Měl svým způsobem hrozně rád, když jsem ho oslovovala bráško. Vždycky říkal, že si pak připadá, jako by opravdu patřil do naší rodiny. A on do ní patřil. Neodmyslitelně.

„Jo, počkej, zavolám ho," podíval se kamsi před sebe mimo dosah kamery a zakřičel: „Tylere, dělej poď sem. Volá Robyn." Pak svoji pozornost obrátil zpátky na mě a dál se spokojeně ládoval zmrzlinou.

„Tak povídej, přeháněj. Jak se tam máš?" vyzvídal. Slyšela jsem i skrz videohovor rachocení, jak dopadaly těžké nohy na podlahu. Některé věci se prostě nemění, Tyler vždycky chodil jako slon. Chtěla jsem odpovědět na Aidanovu otázku, ale než jsem stihla vůbec otevřít pusu, přes okraj obrazovky se naklonila čísi hruď a pak už jsem viděla vysmátého Tylera s obličejem vzhůru nohama.

„Nazdárek ségra," zašvitořil vesele. „Ty taky žiješ?"

„Blbečku, jasně že žiju. Jen je toho dost a program je náročný," vysvětlovala jsem s úsměvem. Doufala jsem, že je to tak trochu i omluva, vyslovená mezi řádky. Tyler se mezitím přesunul zpoza obrazovky na gauč k Rambovi. Seděli tam vedle sebe, moji dva hromotluci s úsměvy na tvářích a já byla tak ráda, že je mám. Díky nim jsem prožila ty nejlepší i ty nejnebezpečnější chvíle, oni byli moje dětství. A když jsem pak začala veškerý svůj čas věnovat hokeji, byli tam pro mě, kdykoli mohli, chodili na zápasy, fandili jako diví. Vždycky mi dokázali vykouzlit úsměv na tváři. „Jak se máte?"

„Lítáme z jednoho koncertu na další, ale je to super. Kdybys viděla fanoušky, ségra, jsou jako fanatici," smál se. „Ale nevyměnil bych to. Měla bys jet někdy zase s náma."

„Moc ráda bych vás viděla, ale když si představím, že bych trávila čas s váma a tou vaší bandou hromotluků o samotě zavřená v letadle nebo obytným autobuse, tak děkuji, nechci," smála jsem se. Brrr. Tohle jsem zkoušela jednou, měsíc jsem cestovala s kapelou svého bráchy po koncertech, myla se v průhledné sprše v autobuse, do který mi každou chvíli někdo vletěl, jedla po fastfoodech nebo vařila pro celej tým jako pravá hospodyňka a prala špinavý ponožky. Brr, už nikdy.