Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

36 - Stopka

Během bloumání útrobami stadionu jsem se myslí vracela k dnešnímu ránu. Probudila jsem se v hřejivé mužské náruči. V té, ve které jsem si přála probouzet se do konce života. Byl tam, ležel vedle mě, zabíral velkou část postele, tiše oddechoval, tiskl mě k sobě silnou paží a usmíval se. Můj útočník.

Culila jsem se jako blázen už jen při té vzpomínce. Přidala jsem do kroku, ale moc daleko jsem se nedostala.

„Hej, Torresová," zakřičel za mnou známý hlas. „Trenér tě chce u videa." Prudce jsem zabrzdila a otočila se za hlasem. Na začátku chodby stál Terry, náš kustod. V ruce svíral brusli, kterou nejspíš právě opravoval a upíral na mě zachmuřený pohled.

„U videa?" zopakovala jsem nechápavě a svraštila čelo. „Teď?"

Terry rozhodil rukama, až mu z jedné málem vyletěla opravovaná brusle. „Já si to nevymyslel." S těmi slovy se otočil a pelášil pryč z mého dohledu. Zírala jsem za ním, přimrzlá k podlaze. Tohle bylo divný. Terry byl vždycky smíšek a pohodář, neznala jsem ho se špatnou náladou.

Svráštila jsem obočí a kousla se zevnitř do tváře. Moje kroky následně směřovali zpátky, do zázemí videotrenérů. Pryč od kabiny, kde se právě kluci chystali před rozbruslením.

S Rogerem jsme celou dobu probírali poslední detaily hry Flames. K čemuž mě naprosto nepotřeboval, ale budiž. Když už mě tu ale držel i poslední minuty před začátkem hry, byla jsem nemálo nervózní. Potřebovala jsem být tam dole s klukama, ne tady u videa. Musela jsem být tam s něma. Chtěla jsem tam být.

Nohou jsem pod stolem netrpělivě poklepávala o podlahu. Dlaně se mi potili a čelisti jsem měla ztuhlé od ustavičného skřípání zuby.

„Rogere, já už fakt musím jít dolů!" houkla jsem, když se na středové kostce začali odpočítávat poslední tři minuty do začátku zápasu. Kluci už museli být nastoupení a já tam nebyla. Zatraceně.

Video trenér se na mě soucitně podíval a pokroutil hlavou. „Tak už běž, ale tohle dej trenérovi jo?!" podal mi desky s jakýmisi papíry. Nevěděla jsem, oč se jedná, ale bylo mi to v tu chvíli naprosto fuk. Jediné, co můj mozek zvládal vnímat, byla potřeba být dole u ledu a ne tady.

Posbírala jsem tedy svůj trenérskej zadek a vyběhla z místnosti dřív, než si to Roger stačí rozmyslet. Dveře videobuňky za mnou zapadly s hlasitým BUM. Řítila jsem se útrobami stadionu, co mi pochroumané koleno dovolilo a nadávala u toho jako špaček. Proklínala jsem trenéra i Rogera plameny všech pekel a v hlavě jim spřádala krutou pomstu.

Na střídačku jsem dorazila pozdě. Úvodní buly bylo za náma. Stoupla jsem si za kluky a opřela se rukama o kolena. V předklonu jsem se snažila popadnout dech a jemnými pohyby si masírovala koleno. Chvíli to trvalo.

Přejížděla jsem pohledem po hráčích, z jednoho čísla na druhé. Automaticky si k nim přiřazovala tváře a osoby.

35 - Johannson.

11 - Hughes.

17 - McMilan.

86 - Tanev.

37 - Black.

Marně jsem se však rozhlížela po dvou sedmičkách vedle sebe. Sedmdesátsedmička chyběla. Shlídla jsem všechny hráče na střídačce. Nic. Přelétla jsem hráče na ledě. Nic. Celý proces jsem opakovala, několikrát. Marně. Můj medvěd tady nebyl.

Jak je to možné?

Pak mi pohled padl na muže, který jistojistě musel znát odpověď na moji otázku. Vykročila jsem jeho směrem.