Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

2 - Dvojitou whisky

Dnešní zápas se vydařil. Vyhráli jsme nad Islanders a měli co slavit. Kluci už cestou z ledu plánovali, kam vyrazí a jeden přes druhýho na sebe pokřikovali návrhy. Byli jak malý Jardové, když dostanou novou hračku. Musel jsem se tomu uchechtnout, nešlo to jinak.

Doplahočil jsem se do kabiny, shodil hemu a prohrábl si spocené vlasy, které se mi lepily na čelo. Plácl jsem sebou vyčerpáním na lavičku a ztěžka vydechl. Na tváři úsměv a tělo unavené. Už jsem fungoval asi jen na autopilota.

„Dělejte chlapy, jde se pít!" zahřměl přes celou kabinu Dirk.

Ostatní zahučeli na souhlas a už se řítili do sprch. Nikdo už nečekal ani na trenérovo povolení či jeho nějaký náznak proslovu. To si vynahradíme jindy. Dneska už jsme měli padla. Pomalu jsem se ohnul k bruslím a začal rozvazovat tkaničky.

„Účast povinná!" pronesl Owen a praštil mě ručníkem po hlavě.

Zvedl jsem hlavu, podíval se na něj a promnul si zátylek. Jakoby nestačilo, že mě všechno bolí z tréninků a zapasu a ten blbec mě ještě bije ručníkem. Zamračil jsem se na něj.

„Moc dobře vím, že chceš vycouvat. Nemusíš ani nic říkat. Mám tě přečtenýho jako svoje boty!" vysvětlil mi a já jen zavrtěl hlavou.

„Vždyť jsem nic neřekl," protestoval jsem a pokrčil rameny. Chtěl jsem svoji pozornost obrátit zpátky k rozvazování tkaniček bruslí, ale kluci zdá se ještě nedomluvili.

„Přestaň se už konečně vymlouvat, chlape!" zavrčel Zachary. „Nebyl jsi s náma chlastat už celou věčnost! Dneska prostě jdeš a hotovo."

Štvalo mě to, ale měl pravdu. Snažil jsem se těmhle pijatykám nějakou dobu vyhýbat, ale pravda byla taková, že mi chyběly. Byli jsme super tým, drželi jsme při sobě a přáli si úspěch. Byly jsme rodina, i mimo led. To jsem v moc klubech nezažil.

„Fajn," souhlasil jsem teda a kluci se hnedka začali usmívat.

„To je náš Wessík!" zavýskl Zach. „Vítej zpátky brachu!" Poklepal mě po zádech a vyrazil do sprchy za ostatními. Já si pomalu začal sundávat výstroj a taky se chystat. Sprcha byla to nejlákavější, co jsem teď potřeboval.

***

Vešli jsme do baru, kde už bylo poměrně narváno. Na parketu tančilo poměrně dost lidí, a kapela vyhrávala jako divá. Dneska měl být dvojí večer, prvně živá kapela a pak vyhlášenej DJ. Pro normálního smrtelníka by bylo nemožný se sem dostat na poslední chvíli a bez lístků, ale pro bandu bostonských hokejistů se místo najde vždycky. To musíte prostě umět.

S klukama jsme obsadili několik boxů a hned si objednali. Vychlazená sklenička whisky bylo to pravý ořechový. Pití jsme měli přednostně. Ještě jsme snad ani všichni nestihli říct, co chceme a už nám na stůl přistála první z objednávek.

„Dneska si válel, kámo," pochválil mě Nicolas a drcnul svojí sklenkou do té moji. Automaticky jsem jí zvedl, přiťukl si s ní a napil se.

„Díky, ale měl jsem prostě štěstí. Nebýt Owena, nikdy bych se k tomu puku nedostal. Byla to práce nás všech," pronesl jsem a znovu si upil whisky. V hokeji sice můžete být hvězda a dávat góly, ale vždy je to práce celého týmu. Bez vyhrané buly, bez hráče, který se probojuje podél mantinelu přes modrou čáru, bez přesné přihrávky na hokejku v tu správnou chvíli, bez důvěry a ochoty ostatních přenechat vám tu možnost... bez ničeho z toho by nebyl střelec střelcem.

„Nedělej, seš prostě talent!" znovu ťukl do mé skleničky a zazubil se. „Měl bys to pořádně oslavit. Co takhle si domů odvíst nějakou roštěnku?!"