Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

16 - Jen já a hokej

Připadala jsem si jako šašek. Modrý trenérský mundůr a k tomu zářivě růžové kolečkové brusle. Kdyby mě viděl Rambo, asi by se sesunul k zemi v záchvatu smíchu. Té představě, jak stojí na kraji provizorního hřiště a prohýbá se smíchy, jsem se musela ušklíbnout. Dokázala jsem si ho představit a popravdě mi bylo docela líto, že tady se mnou on a Tyler nejsou. Sice by mi pili krev, ale jejich přítomnost byla jako závan domova kdekoli na světě, v těžkých časech, jaké byly i právě tyto chvíle.

Kluci už čekali shromáždění a všude okolo panovala veselá nálada. Zato mě v hrudi narůstal malý ale stále se rozšiřující tíživý kámen.

Brusle.
Hokej.
Tým.
Trénink.
Zatraceně, moje rozbitá noha.

A i když široko daleko nebyl ani milimetr ledové plochy, srdce mi bušilo závratnou rychlostí. Jak je možné, že doma jsem už dokázala na led vkročit, bez toho aniž by se po mě sápal infarkt a tady, s týmem, si připadám jako malá školačka?

Zhluboka jsem nasála vzduch do plic. Slunce mě hřálo na odhaleném krku a předloktích, na nichž jsem měla vykasané rukávy trenérské uniformy. Přestože nebylo parné léto, nýbrž podzim v plném proudu, mělo slunce pořádnou sílu.

„Tu máš," oslovil mě Owen a podával mi hokejku. Vzhlédla jsem k němu a on se na mě usmál. Byla to moje hokejka. Moje staronová hokejka, kterou jsem si pořídila pár zápasů před tou šílenou nehodou. I když slovo „nehoda" tu událost úplně nevystihovalo. Spíš útok nebo pomsta, ty by se rozhodně hodily mnohem víc.

Byla to Bauerka, kterou jsem měla vyrobenou na zakázku. Její výroba trvala šíleně dlouho, protože byla specifická, taková jaká se nevyrábí dnes a denně. Měla o něco kratší délku než je zvykem a to i na ženy, ale já z ní byla na větvi. Byla přesně taková, jakou jsem ji potřebovala. Pružná a přesto pevná. Schopná se prohnout a vytvořit zpětný ráz, až se vzduch okolo zatetelí. Sama o sobě byla nebezpečná, natož s hráčkou, která ví, co dělá. Dokonalá kombinace.

Moc jsem si jí ale neužila. Pár zápasů a konec. Nic víc. Od té doby ležela doma zahrabaná pod kupou hokejové výstroje a starého harampádí. Nedokázala jsem se na ní od té doby ani podívat. Ani nevím, kde se tady vzala. Musel mi jí sebou přibalit táta. Nebo Tyler. Nebo Rambo. Ať už to byl ale kterýkoli z nich, nevěděla jsem, jestli mu chci poděkovat nebo naopak spíš vynadat.

„Děkuju," vydechla jsem a svoji Bauerku si od Owena převzala. Opatrně jsem ji ohmatala. Musela jsem si ji prohlédnout. Pořádně si připomenout radost, kterou jsem z ní ještě před pár lety měla. Vzala jsem ji do dlaní a pevně ji sevřela prsty. Neměla jsem typické hokejové rukavice a díky tomu byl cit v rukou diametrálně odlišný. Fascinovala mě. Přejížděla jsem prsty po její hraně sem a tam, od jednoho konce k druhému, a kdekdo by řekl, že se s ní přímo laskám. Možná to tak i bylo. Neviděla jsem ji tak dlouho. Příliš dlouho.

„Toressová, vem si na starosti útok a střelbu," zavolal na mě trenér, až jsem sebou cukla. Ztuhle jsem odtrhla pohled od bauerky, přikývla a s Owenem po boku se vydala za ostatními útočníky. Měla jsem takové podezření, že se Owen u mě drží schválně, po očku ze mě nespouští oči a kontroluje mě.

Kdo tady má být čí trenér? Já nebo on?

Na bruslích jsem se sice necítila úplně ve své kůži, koleno mě bolelo i po ledování a upíraly se na mě pohledy nejen každého útočníka z týmu, ale i pohledy obyvatel Benátek a turistů. Pár si jich posedalo na terasy okolních restaurací a pozorovali, co se bude dít. Byli jsme atrakcí. Hokej v Benátkách totiž není úplně běžný a ještě k tomu, aby tady měli celý tým z NHL.