Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

17 - Koupel

Dostala jsem na frak. Moje kondička dostala na frak. Moje hrdost dostala na frak. Moje vytrvalost dostala na frak a moje trpělivost jak by smet. Jen radost zůstala – stálá a neměnná.

Dobelhala jsem se do hotelového pokoje. Vlastně ani nevím jak. Půlku cesty jako bych prospala nebo si jí možná nepamatuju schválně, protože ji moje mysl vytěsnila díky bolesti, která měla v moci celé moje tělo. Přála jsem si jediné – spánek. Nejmíň tak dvacet hodin v kuse. Prvně jsem se ale musela vysprchovat. Tím jsem musela začít, protože jakmile si lehnu, už mě nic nedonutí zvednout zadek z postele.

Doplahočila jsem se do koupelny, která byla součástí mého pokoje. Rozlepila jsem víčka od sebe a můj pohled padl na obří vanu v roku místnosti. Byla tu i sprcha, ale ta vana, jakoby na mě volala. Lákala mě k sobě a já věděla, co potřebuju. Věděla jsem, kdo mě v tuto chvíli může zachránit.

Vycouvala jsem téměř po slepu z koupelny zpět do pokoje, popadla telefon uložený na nočním stolku a vytočila rychlou předvolbu na recepci. Telefon zvonil a já si krátila čekání poklepáváním prstů o dřevěnou desku nočního stolku.

„Dobrý den, u telefonu Sandy Hamiltonová, recepce, jak Vám mohu pomoci?" ozval se milí dívčí hlásek.

„Dobrý den, omlouvám se, že otravuji, ale potřebovala bych zjistit, jestli je v práci ještě jeden číšník," vychrlila jsem ze sebe a slečnu tím nejspíš vyděsila, protože zůstala pár sekund mlčet. Slyšela jsem v telefonu jen její pravidelné dýchání.

„Ehm... dobře?" ozvalo se po chvíli. Měla jsem chuť plácnout si pořádnou facku a radši zavěsit. Ale bolest, která zahlcovala moje tělo, mi to nedovolila. Tak ze sebe dělám totální pako. Nebylo to poprvé a rozhodně ne naposledy.

„Já vlastně nevím, jak se jmenuje," povzdychla jsem si do telefonu. „Byl v baru dole dnes ráno. Je mladý, může mu být tak okolo dvaceti, max dvaadvaceti, blond vlasy, velké modré oči, úsměv přes celý obličej a je hrozně milí." Když jsem vychrlila svůj popis číšníka, připadala jsem si jako totální psychopat. Takto jsem mohla popisovat třetinu mužského osazenstva světa.

„Slečno, neměla bych Vám to říkat, podávat osobní informace o zaměstnancích máme zakázáno, ale vy zníte poměrně zoufale," zaváhala a bylo slyšet, jak se nadechuje. „Nejspíš máte na mysli Luise. Ten popis poměrně sedí a rozhodně měl službu dnes ráno. Vlastně tady ještě je," odpověděla mi recepční a bylo slyšet pobavení v jejím hlase, které nahradilo počáteční zděšení z mého požadavku.

„A myslíte, že byste ho mohla poslat do apartmá číslo 45?" zeptala jsem se okamžitě. „A ať sebou vezme kopu ledu nebo zmrazené zeleniny. On už bude vědět."

Slečna opět mírně oněměla, ale pak mi můj šílený požadavek odsouhlasila a zavěsila. Zavolat s tímhle někdo mě, asi bych mu doporučila psychiatrickou péči a hodně silná sedativa.

Minuty ubíhaly a já čekala a čekala a čekala. Přišlo mi to jako nekonečná doba, než jsem zaslechla zaklepání na pokojové dveře. Vyletěla jsem zpět na nohy a vyrazila ke dveřím. Nedbala jsem na bolest. Ani jsem se nepodívala kukátkem, kdo za nimi stojí, a kdyby tam byl sériový vrah, už by bylo po mě, ale to nehrálo roly. Čekala jsem na Luise s ledem a dočkala jsem se Luise s kopou ledu. Vlastně celým vozíkem ledu, který byl přistavený vedle něj.

Těkala jsem očima na led a zpátky na kluka, který ho přivezl a měla chuť ho obejmout a vlepit mlaskavou pusu na tvář. On byl moje záchrana a ani o tom nevěděl.

„Dobrý den, slečno," usmíval se na mě jako na starou známou. „Sandy říkala, že potřebujete pořádnou zásobu ledu. Tak jsem tady."

Musela jsem se usmát. Nedivil se, k čemu takovou horu ledu potřebuju, prostě ho vzal a dovezl ho ke mně. Neptal se, prostě udělal, co měl a ještě u toho byl milej a k sežrání.