Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

10 - Tváří v tvář

Nemohl jsem si pomoct, jakoby ve mně probouzela nějakej ochranářskej pud nebo co. Když jsem ji viděl, a slyšel, jak zpívala... bylo to jako rána palicí. Oči měla zavřené, po zčervenalých tvářích jí stékaly slzy a ten hlas... už jsem ji slyšel zpívat, tenkrát na začátku v baru, kdy taky zpívala s kapelou jejího bráchy, ale tohle bylo jiné. Její hlas byl prosycený emocemi, a jedna z nich nezaměnitelně převládala – bolest.

Cítil jsem, jak automaticky zatínám pěsti, jako bych snad tu bolest mohl vzít na sebe místo ní. Jako bych mohl z někoho vymlátit duše, abych jí ulevil. Chtěl jsem ji jí zbavit, aby raději prostoupila každičkou buňku mé bytosti než té její. Podvědomě jsem tahal za neviditelné nitky, které mezi námi vysely a snažil se jí ulevit. Asi jsem naprostej magor, já vím, jenže to ve mně prostě bylo i po tom všem.

Když pak ve spěchu přeběhla ledovou plochu a bez ohlédnutí zmizela v útrobách stadionu, aniž by reagovala na volání kluků sedících na střídačce, rozběhl jsem se za ní. Reflex, nejspíš. Vlastně si tomu můžete říkat, jak chcete. Výsledek byl stejný, šel jsem ji hledat.

Prozkoumal jsem pár chodeb, kde jsem si myslel, že by mohla být. Jenže marně. Podrážděně jsem si odfrkl nad vlastní blbostí, prohrábl si zpocené vlasy, aby mi nepadaly do očí a už to chtěl vzdát, když jsem koutkem oka uviděl ve vedlejší chodbě v blikajícím světle siluetu dívky. Opírala se o zeď a působila ztraceně.

Prudce jsem zastavil a brusle s chrániči, které jsem měl pořád na sobě, mi na kluzké podlaze podjely. Málem jsem se skácel k zemi. Přidržel jsem se zdi a díval se na ztracenou dívku.

„Roby..." zavolal jsem na ni, aniž bych si to uvědomil. A to byla nejspíš chyba. Když uslyšela můj hlas, okamžitě se jí podlomila kolena a sesunula se na zem. Ve zlomku vteřiny se ocitla na podlaze. Hrklo ve mně a rychle jsem se k ní rozběhl. Hokejové vybavení mi v tom nemohlo zabránit.

Dopadl jsem na kolena na studenou betonovou zem, díky bohu za chrániče, a chtěl ji obejmout, vzít do náruče. Jenže jsem se zastavil. Nevěděl jsem, jestli mohu, jestli by chtěla, jestli by o to stála. A popravdě představa toho, že mě od sebe odstrčí, už zase, byla sama o sobě hrozivá. Zažít znovu jsem to nechtěl. Takže jsem tam klečel vedle ní a poslouchal, jak ztěžka oddechuje. Přerývaně, hekticky, bolestivě.

„Roby..." oslovil jsem ji znovu. Potichu. Ani jsem nevěděl, co dalšího říct. Opakoval jsem její jméno, jako by to byla modla, jakoby se tím, že ho vyslovím, mohlo něco změnit.

Vzhlédla ke mně těma svýma modrýma laníma očima, které byly celé podlité krví. Tváře měla zarudlé a ústa otevřená. Lapala po dechu. Dlaně se jí třásly a hruď se zvedala a klesala neskutečnou rychlostí.

„Jsi v pořádku?" vyhrkl jsem a hned se chtěl plácnout dlaní do čela. Bože já jsem debil. Jasně, že není v pořádku.

Dívala se na mě, ztěžka dýchala a pak jen zavrtěla hlavou. Vzlykla a snažila se popadnout dech. Bojovala sama se sebou. Chápal jsem ji, až moc dobře, nechtěla, aby tohle někdo viděl. A asi zvlášť ne zrovna já.

Když ji hlava znovu padla do roztřesených dlaní, aby ji tam schovala přede mnou a před celým širým světem, už jsem to nevydržel.

„Do hajzlu!" zaklel jsem a objal ji. Obtočil jsem okolo jejího těla paže, až se o mě opírala snad každičkou možnou částí svého těla. Cítil jsem, jak se jí zadrhl dech, jak strnula v momentě, kdy jsem se jí dotkl, ale ani přesto, že nejspíš nechtěla, abych se jí dotýkal, jsem ji nepouštěl. Místo toho jsem jí ještě víc přitiskl k sobě a pohladil po zádech.

„Šššš..." zašeptal jsem jí u ucha. Byla to automatická reakce.

Cítil jsem známou vůni jejich vlasů, vanilka a pomeranč, zvláštní kombinace, ale tak typická právě pro ni. Zhluboka jsem se nadechl. Hrudník se mi svíral, teď však jiným způsobem než doposud, už to nebylo bolestí, ale strachem. Strachem, že mi zase zmizí. Strachem z toho, že znovu odejde a já nebudu mít šanci nic říct, nic udělat...