Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

38 - Poklidně spící štěstí

Nebyla jsem u toho, když moji kluci rozdrtili Sharks třemi góly proti jednomu jedinému před zraky jejich domácích fanoušků. Vše jsem ale sledovala z pohodlí mého gauče u plazmové obrazovky a neváhala řvát na sudí i skákat radostí a řvát z plna hrdla, i když jsem věděla, že mě nikdo z nich nemůže slyšet. I tak jsem si to všechno nemohla odpustit.

Ještě než jsem šla spát, poslala jsem Wessleymu smsku.

R: Krásný zápas, šampione. Chybíš mi, dobrou noc.

Věděla jsem, že bude ještě chvíli trvat, než se ke svému telefonu dostane a bude si smsku moci přečíst. Ale i tak jsem chtěla, aby tam na něj čekala. Aby věděl, že na něj myslím a že mi chybí, i když to byly sotva dva dny, co jsme se rozloučili.

Ráno jsem se probudila s tíží na hrudi, a když jsem pak během dopoledne stanula před dveřmi do TD Graden, tíže na mém srdci se ještě prohloubila. Vstoupila jsem do útrob stadionu a s úsměvem, který vypadal spíše jako nějaký škleb, jsem pozdravila našeho vrátného. Oprava, vrátného Bruins.

„Dobrý den, slečno Robyn. Máte pěkný den?" zeptal se s úsměvem a přešel tak moji roztřesenou a vykolejenou náladu, jež ze mě čišela na hony daleko.

„Zdravím," odpověděla jsem mu. „Už jsem měla i lepší dny a co vy? Co žena? Nezlobíte ji?"

Uchechtl se a opřel se zády o recepční pult. „Já a zlobit svoji ženu? To bych si nikdy nedovolil."

Mrkla jsem na něj a pokračovala v chůzi dál do útrob stadionu. Jeho žena byla moc milá, ale rázná dáma. Měli mezi sebou úctyhodný vztah, vždy když jsem je viděla spolu, doufala jsem, že jednou budu se svým mužem vypadat přesně takhle – spokojeně, celistvě.

Nohy mě nesly útrobami a temnými chodbami, ve kterých se rozsvěcovalo světlo po zjištění mého pohybu a pomalu odhalovalo svoje tajemství. Došla jsem do společné kanceláře trenérů, videotrenérů a kustodů. Mezi dveřmi jsem se zastavila a na moment zírala do místnosti plné harampádí, papírů, složek, bruslí, chráničů, všemožných udělátek a strojů. Tam vzadu v tom chaosu se rozléhal i můj stůl. Ten, na který jsem během své práce měla nárok a který býval mnoho hodin mým útočištěm. Tiše jsem si povzdechla a vydala se k němu.

Pomalu jsem si ho prohlížela a pak začala věci skládat do připravené kartonové krabice. Jak mi jednotlivé předměty procházely mezi prsty, u každého jsem se na okamžik zastavila a přemýšlela. Vzpomínala. Byla jsem sentimentální. Až moc, já vím. Jenže opouštět tohle místo, znovu, prostě chtělo svůj čas.

S taškou plnou věcí jsem se naposledy ohlédla po svém bývalém útočišti a vyrazila. V šatně jsem si sbalila svoje oblečení na cvičení, boty, náhradní brusle, hokejky, tejpy, památeční puky od kluků. Vše naházela do velké sportovní tašky a zapnula za všemi těmi věcmi zip, jako by to byl zámek ukládající šípkovou Růženku ke stoletému spánku. Přehodila jsem si tašku přes rameno. Pod její tíhou jsem se mírně nahnula. Nyní už mi nic nebránilo. Byl čas jít.

Putovala jsem chodbami stadionu a do svalů se mi zakusoval ten tak dobře známí chladivý vzduch. Vítal mě. Lákal mě. Pohlcoval. Křičel, ať se mu poddám. Já však nemohla. Kráčela jsem dál. S hlavou vztyčenou jsem prošla skleněnými dveřmi ven. Nemohla jsem se zastavit. Nemohla jsem zpomalit. Nemohla jsem se ohlédnout. Po tváři mi stekla zbloudilá slzy.

No tak, Torresová, buď statečná, zatraceně! Opakovala jsem si v duchu, ale slzu jsem nesetřela. Kdybych to udělala, ihned by ji nahradila další s novou dávkou odhodlání potrápit mě.

Hodila jsem věci na zadní sedadlo svého auta. Sama zaplula za volant a dveře za mnou s mírným prásknutím zapadly. Okamžitě jsem nastartovala a vyrazila. Projížděla jsem ulicemi Bostonu ke svému bytu, s hlavou prázdnou, s krví vroucí uvnitř mích žil a srdcem zatěžkaným žalem.