Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

15 - Klení místo pozdravu

Budík řinčel jako pominutý. Jen on měl tu moc zničit krásný sen, co se mi zrovna zdál a uvrhnout mě do reality všedního dne. Zběsile jsem šmátrala po telefonu umístěném na nočním stolku a snažila se ho vypnout. Marně!

Zaklela jsem a byla nucená rozlepit oči, alespoň kousíček, tak abych byla schopná rozpoznat, kam po telefonu hmátnout, a posadit se. Pokrývka ze mě spadla a já, za zvuku drnčícího telefonu, zanadávala znovu. Pak už jsem po něm konečně chmátla a s úlevou ten strašný řev vypnula.

Promnula jsem si oči a zívla. Potřebovala jsem kávu a to hodně rychle, když jsem se však podívala na hodiny, pohltila mě hrůza. Nastavit si špatně budík, můžu koneckonců asi vážně jenom já. Měla jsem všeho všudy pět minut, než začne rozcvička, takže žádný kafe, žádná snídaně, žádná ranní sprcha na probuzení. Nic z toho nepřicházelo v úvahu.

Rychle jsem vběhla do koupelny, opláchla si obličej, vyčistila zuby, vlasy zamotala do rozcuchaného drdolu na temeni hlavy, kterému můj taťka vždycky říkal „bobek" a už jsem se hnala do pokoje pro oblečení. Kdybych včera nebyla tak hloupá a vybalila si, nemusela jsem se nyní přehrabovat v kufru a všechno hledat.

Zaklela jsem. Znovu. Ještě že jsem to nepočítala, jinak bych přišla na to, že od samotného rána nedělám nic jiného, než že kleju. Taťka by mi uštědřil pěkný pohlavek a Rambo by mě pochválil, kdyby mě teď slyšel. Nad tou myšlenkou jsem se usmála a vytáhla z kufru první rozumnou věc na oblečení. No i když... rozumnou... Jako první jsem totiž nahmatala svoji starou trenérskou uniformu. Ten modrý overal s malým logem Bruins na pravém prsu nebyl zrovna nejnovějším módním výstřelkem, ale svůj účel splní.

Neměla jsem ho na sobě od doby, co jsem z Bostonu utekla. Ale nedokázala jsem se ho vzdát. Pořád jsem ho měla ve skříni, tak abych na něj pokaždé narazila. Nevím, jestli jsem se tím sama podvědomě trestala nebo jsem si nedokázala připustit, že je všemu konec, ale prostě jsem ten kus hadru měla svým způsobem ráda.

To už jsem se do něj nasoukala a na koleno si navlékla stahovací ortézu. Nebyl to žádný zázrak, ale lepší než nic. Popadla jsem klíče od pokoje a vycupitala na tichou chodbu. Když jsem vystrkala svůj zadek až před hotel, všichni už čekali nastoupení ve sportovním. Trenéra jsem ale nikde neviděla.

Doplahočila jsem se až k Owenovi a popřála mu dobré ráno. Usmál se na mě v odpověď, když si mě Zachary strhl do obětí a pocuchal mi už tak dost chabě držící drdol.

„Podívejme se na ní," pronesl schválně slaďoučkým tónem, jako kdyby chtěl nalákat zatoulaného psa k sobě na pamlsek. „Jak je v tom oblečku rozkošná," smál se mi a mířil na mě ukazováčkem, jakoby snad nebylo každýmu jasný, o kom to mluví.

Štípla jsem ho do boku, aby mě pustil a konečně to zabralo. „Blbečku!" zavrčela jsem a odstoupila od něj dva kroky tak, aby na mě nedosáhl.

„No co, to ti mužskej nemůže složit poklonu?" zeptal se naoko uraženě a já už jen kroutila hlavou.

„Mužskej ano, ale ty ne," rýpla jsem si pro změnu já a všichni se začali pochechtávat.

Zachovy dopadla na rameno velká dlaň a poplácala ho. Pár vteřin na to se vynořil i její majitel, který se smál pokrouceným šibalským úsměvem, až se mu na tvářích tvořili dolíčky. Jeden koutek úst výš než ten druhý.

„To máš za to, že se do ní v jednom kuse navážíš. Už si snad zapomněl, že není žádná křehká květinka?" rýpnul si a mrknul směrem ke mně. Tohle byl ten Wesley, kterýho jsem poznala na samotným začátku. Rýpal, playboy, hokejista, týpek, co věděl, že to prostě umí. Po zádech mi přejel mráz a já nedokázala nic jiného než jen na něj zírat. Ještě že jsem měla zavřenou pusu. Moment! Měla jsem zavřenou pusu, že jo?