Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

35 - Abeceda

Edmontom jsme nechali za sebou. Další zastávka následovala v Calgary. Tyhle tripy byly neskutečně rychlé a únavné. Braly hodně energie a pak vás vyflusli doma zmuchlané a požvýkané jako od nějakého podivně vyhlížejícího tvora. I tak jsem je svým způsobem milovala.

Calgary bylo typické svým počasím. Většina lidí umrzla hned po příletu. Ne, dělám si legraci, ale moc tomu rozhodně nechybělo. Zababušená do nejteplejšího kabátu, který jsem sebou měla, jsem si natáhla rukavice a vystoupila z letadla. Ihned mě ovanul studený vítr a vlasy se rozletěly na všechny strany. Scházela jsem dolů, marně se snažila vlasy ukočírovat a nadávala u toho jako špaček.

Za sebou jsem uslyšela smích. To je jim typický. Tak to dopadá, když máte tým plný zákeřných mužských, který by si pro srandu nechali i obarvit chlupy na zadku na růžovo. Otočila jsem se, že jim to pěkně vytmavím. Místo toho jsem málem narazila do mužské hrudi a kdyby mě kdosi nechytl, sletěla bych dolů jako právě hozená karta. Nemusela jsem se dívat, kdo to je, poznala jsem ho. Moje tělo reagovalo na jeho blízkost. Usmíval se na mě a já se marně snažila přimět své divoce bušící srdce k poslušnosti. Když mi na hlavu narazil čepici a uhladil vlasy z obličeje, koukala jsem nechápavě ještě víc.

„Tak," pronesl, „teď je to lepší." Pochvaloval si svůj nápad a něžně u toho zastrkával poslední zbloudilé prameny vlasů za lem čepice. Jeho oči bloumaly po mém obličeji.

„Děkuji," pronesla jsem uchváceně. Moje srdce v tu chvíli uvnitř hrudi dělalo trojité Salchowy. Přemýšlela jsem, zda se mi to jen nezdá. Ten chlápek nemohl být skutečný. Jenže on skutečný byl a byl můj. Můj hokejista. Něžný, vášnivý, šibalský, pozorný, rozkošný, hravý, milí, všímaný a mnoho dalšího, ale především byl můj. Můj útočník.

Vypnutá hruď se mu dmula pýchou, jak se tam přede mnou tyčil a dělal jedno z nejkrásnějších romantických gest, co jsem zažila. Ruka mi vystřelila vzhůru. Pohladila jsem lem čepice a prsty nahmatala logo Bruins. Dal mi svoji čepici, běželo mi hlavou. Tu křiklavě žlutou s týmovým logem, kterou měl tak rád. Sám mrznul. Usmála jsem se nad sebou i nad ním. Byli jsme jako puberťáci, co se poprvé zamilovali.

Popadl mě dlaněmi za ramena, otočil od sebe a popohnal. Seběhla jsem dolů a až se má chodidla dotkla pevné půdy, konečně jsem vydechla. Jako bych celou dobu, co se mě na schodech z letadla dotýkal, podvědomě zadržovala dech.

***

Z letiště jsme se přesunuli do hotelu, ubytovali se a pro dnešek již měli volno. Zítřejší den nás čekal zápas s Flames na jejich domácí půdě a tak se každý snažil načerpat co nejvíce sil. Osprchovala jsem se a následně vyrazila pro večeři. Hotel byl narvaný, ale také poměrně velký. Všichni návštěvníci se dokonale rozptýlili.

V restauraci jsem se posadila k volnému stolu a objednala si pečeného lososa se zeleninou. Měla jsem na něj chuť, a když můj zrak uviděl tuto nabídku v menu, bylo rozhodnuto. Popíjela jsem vodu s lehkým nádechem citrónů a brouzdala očima po okolí. Dlouho mi to však nevydrželo a tak jsem otevřela knihu, kterou jsem si donesla s sebou. Milovala jsem knihy, i když jsem na ně neměla tolik času, jak bych si představovala.

Z řádků a fascinace mě vytrhlo až vrzání židlí a mužské hlasy. Vzhlédla jsem a zadívala se přímo do Owenových veselých očí.

„Co to čteš?" zeptal se a pokýval hlavou na knihu v mých rukou.

Instinktivně jsem ji zavřela a dlaní jemně pohladila její hřbet. Na obálce se skvěla mužská postava s králičí hlavou sedící na toaletě.

„Úzkosti a jejich lidé od Fredrika Backmana," ukázala jsem knihu směrem k našemu kapitánovi a uchechtla se, když se udiveně zadíval na obálku a svraštil obočí. Měla jsem nutkání bránit sebe i knihu, kterou právě čtu, protože byla jedna z nejlepších, jaké jsem kdy držela v rukou. „Backman je můj oblíbený autor. On je hotový kouzelník se slovy a humorem."