Ta z Austrálie

1. kapitola: Jak to celé začalo

Prodírám se davem a snažím se někde spatřit svoji kamarádku. Davy šílí, zrovna se chystá start. Zase mám zpoždění. No, co se dá dělat. Začínám být trochu nevrlá, vytáhnu telefon a napíšu zprávu: Jsem na místě, ale nevidím tě. Můžeš mě nasměrovat? Vzhledem k tomu, že mě sama donutila sem přijet předpokládám, že mi odpoví během chvilky. Závod právě odstartoval a mně v ruce zavibruje telefon. Střelnice. Lenny je stručná jako vždycky. Vydám se proto směrem k nejpočetnějšímu uskupení lidí. Proderu se dopředu, což mě stojí několik šťouchanců loktem a určitě i několik nadávek, kterým naštěstí nerozumím. V ruce mi opět zavibruje telefon. Kde se flákáš? A v tom ji uvidím, její kudrnatá hříva je nepřehlédnutelná. Volat na ní nehodlám, stejně by mě neslyšela. Za tebou. Lenny zvedne hlavu a zamžourá do davu. Zamávám rukama nad hlavou, aby si mě všimla.

„Alex!" vykřikne soudě podle mého chabého umění odezírat a běží ke mně.

„Ahoj," natáhnu se abych ji mohla obejmout. „máte tu celkem živo."

„No jo, to víš. Exhibice," mávne omluvně rukou a začne mě tahat k hrazení.

„Počkej. Nechci, aby mě tu sundala ostraha, nemám tam co dělat," snažím se krotit její nadšení.

„Všechno je domluvený," uklidní mě a hodí po mě kartičku, která mi propůjčuje vstup.

„Máš dobrý kontakty, koukám," zašklebím se.

„No to si piš," mrkne na mě a já se přehoupnu přes zídku.

„No moment, tam přeci nemůžete, dámo!" zahuláká nějaký muž. Otočím se a zamávám mu propustkou před očima, pak se vydám za kamarádkou.

„Pořád nemůžu uvěřit, že jsi tady," plácne mě Lenny přes rameno.

„Taky tomu nevěřím, mám týden volno a strávím ho tady," zakroutím hlavou. Lenny něco zavrčí, ale uprostřed nádechu se otočí směrem ke střelnici, kam právě dorazila četná skupina závodníků. Zalehnou a spustí palbu.

„Sakra, to je blbec," zakleje Lenny.

„Kdo?"

„No, Sturla. Jedna vedle. Bude pěkně protivnej," povzdechne si. „Jeééď, Sturlo!" zařve zničehonic. Jen nadskočím.

„Šibe ti? Málem jsem ohluchla."

„Když fandím, tak pořádně," usměje se.

„Není to náhodou proto, že s ním spíš?" zvednu obočí.

„Ne," odsekne „fandím všem, bez rozdílu. A nespím s ním," odpoví. Zvednu ruce v obranném gestu.

„Zatím," dodá po chvíli a šibalsky se usměje. Za jejími zády spatřím stánek s kávou. Oznámím jí, že potřebuju svoji dávku kofeinu a že se hned vrátím. Hned po prvním loknutí se otřesu.

„Co to je?"

„Přece káva, jak jste si ráčila objednat," odvětí nedůtklivě obsluha.

„Tak tohle rozhodně kafe není," přičichnu ke kelímku.

„Je z medicinální houby," ozve se za mnou. Otočím se a spatřím holku v norském dresu. „Lenny se nás snaží zbavit závislosti. Tak tě tu konečně máme. Lenny se zmínila, že přijedeš. Jsem Tiril," představí se a natáhne ruku.

„Alex. Tak to vás lituju. S tou houbou myslím. Nevíš, kde by se tady nechalo sehnat slušný kafe?"

Tiril pokrčí rameny a ukáže někam mezi fanoušky: „Možná tam, ale moc bych na to nesázela. Sem lidi na kafe nechodí."

„No jo, chodí fandit. Hádám, že taky závodíš," pokývnu k jejímu dresu. Tiril vyvalí oči. Asi přemýšlí jestli to myslím vážně. Než stihne něco říct, přiběhne další blondýnka. „Patrick tě shání. Máme se hlásit na rozcvičce." Pak si všimne mé maličkosti: „Ahoj, jsem Ingrid."

„Já Alex, moc mě těší."

„Od Lenny? Ta z Austrálie?" vyvalí oči. Přikývnu.

„Máš skvělou norštinu. Skoro bych řekla, že ses tu narodila," řekne Tiril.

„Narodila jsem se v Oslu," zašklebím se. Obě holky si vymění pohled.

„Promiň, když o tobě Lenny mluvila, říkala, že žiješ v Brisbane. A taky to jméno. Myslely jsme, že jsi Australanka," řekne Ingrid.

„To je v pohodě. Je mi jasný, že i tak mám přízvuk. Norsky moc často nemluvím, tak mi dělají některá slova problémy," pokrčím rameny.

„Budeš bydlet u nás na hotelu?" zajímá se Ingrid.

„Nejspíš ano. Bydlím u Lenny, takže se asi uvidíme."

„To je super. Večer bychom mohly hodit řeč. Teď musíme letět, nebo nás Patrick přetrhne. Tak nám pořádně fandi," řekne ještě Tiril. Já se vydám zpátky za Lenny.

„Máte tu zajímavý kafe," poznamenám, když se zadívá na můj nedopitý kelímek.

„Je dobrý, ne?" nechápe ironii v mém hlase.

„Jo, je to moc mňam. Zakázalas jim taky kapitána?" zeptám se pobaveně.

„Kapitán Křupka je sladký jed. Roste po něm zadek," hájí se Lenny.

„Je mi jich líto. Celý den ve stresu a pak jim zakážeš kafe a sebereš kapitána."

„Přestaň mudrovat a polez. Chci tě s někým seznámit," chytne mě za loket a vleče k trenérům.

Závodníci se vydali kroužit poslední okruh, tak je tam trochu odlehčenější atmosféra. Lenny mě představí hlavnímu trenérovi Mazetovi a pár jeho asistentům.

„Hodně jsem o tobě slyšel," usměje se trenér, „prý budeš bydlet u nás na hotelu, říkala Lenny."

„Jsem ráda, že je to v pohodě. Ubytování bych tu nesehnala," rozhodím rukama.

„Jsme tu jedna rodina, takže bez problémů. Bohužel už musím běžet, uvidíme se večer," potřese mi rukou a mizí v davu.

„Celkem sympaťák," zhodnotím hlavního trenéra a zeptám se: „Kam teď? Půjdeš utěšit Sturlu?"

„Ne, teď půjdeme povzbuzovat holky a pak ti koupím dobrý kafe, myslím, že trocha kofeinu ti prospěje. Večer tě čeká lekce seznamování pro začátečníky, tak ať máš energii," mrkne na mě.

„Dík, to mi moc pomohlo, už tak jsem nervózní," odpovím. Soudě podle jejího šibalského úsměvu se něco chystá, jsem zvědavá, co to bude.

Tímto vás vítám u svého prvního výtvoru. Příběhy o biatlonu ráda čtu a protože jsem měla nějaké to volno, zkusila jsem sama něco vytvořit. Snad se vám bude líbit a trochu vám zpříjemní dny. Nový díl budu přidávat vždy v sobotu. Budu ráda za všechny komentáře.   Zdraví Affi