Ta z Austrálie

2. kapitola: Lekce seznamování pro začátečníky

Zbytek dne uteče docela rychle, holky zajedou slušný závod a já začínám chápat, co na tom biatlonu ostatní vidí. Je to celkem zajímavý sport. Potom už zajedeme k hotelu a já zakormidluju svůj kufr k Lenny do pokoje. Hotel je velký, luxusní a ten pokoj – super. Dám si rychlou sprchu a převleču se do něčeho pohodlného. Snažím se vypadat dobře, ale ne jako, že mi o to jde. Přeci jen, čeká mě lekce seznamování pro začátečníky, jak to nazvala Lenny.

„Poslyš, cos jim o mně vlastně navykládala?" ptám se cestou ze schodů do kuchyně. Lenny trvala na tom, že ještě zkontroluje kuchaře, jestli uvařili přesně podle jejích instrukcí. Neumím si představit, že by jí někdo odporoval.

„Už se na tebe těší, mimochodem. Prý vypadáš mile," řekne nad pánví se zeleninou.

„Mile? Jak vůbec vědí, jak vypadám?"

„Ukazovala jsem jim nějaké tvoje fotky. Byli zvědaví."

„Který?"

„Ježiš, Alex, copak na tom záleží?" No to si piš, že na tom záleží. Lenny je fotogenická a na každé fotce vypadá dobře. Já mám ten problém, že čím normálněji se na fotce snažím tvářit, tím hůř vypadám.

„Fajn, ukázala jsem jim tu fotku na pláži a tu z oslav Silvestra," řekne nakonec. Obě zmíněné fotky jsou relativně v pořádku. Takže aspoň něco.

„Vždyť je to vlastně jedno," řeknu rezignovaně. Je tady mnohem palčivější otázka: „A co jsi jim řekla o mojí rodině?" 

„Myslíš, jestli jsem jim řekla, že jsi nejžádanější dědička v celém Norsku? Neboj, vůbec nic jsem jim neřekla. Vědí jen to, že se jmenuješ Alex a jsi z Austrálie," odpoví po chvíli. Naštěstí se tato konverzace už odehrává venku, takže nehrozí, že by nás někdo slyšel.

„To bych neřekla, rozhodně nejsem nejžádanější. Jsi na tom stejně dobře jako já, navíc máš jen jednoho bratra a já dva. Víc peněz pro tvého potenciálního ženicha," zašklebím se na ní.

„To máš sice pravdu, ale tvoje rodina nejsou zbohatlíci, vy jste starobylý rod," řekne se vší vážností a pak se obě začneme smát. 

Více se už tomuto tématu nevěnujeme. Koneckonců bychom se stejně k ničemu nedobraly a navíc mě spíš zajímají věci ohledně její práce a fungování v týmu. Po cestě ke kavárně mi povídá o zážitcích z jejich soustředění a já skoro brečím smíchy při historce, jak Johannes Dale mluvil celé soustředění o nuda pláži, kam se chtěl jít předvádět a když se rozhodl tam vydat, byli tam pouze lidé starší věkové kategorie. Navíc se na něj „pověsila" jakási paní a sledovala ho celou cestu až do lesa, kde se snažil zmizet. Mají opravdu dost zážitků. Potom zase povídám já - o cestě a seznámení s holkama.

„Takže jsi jim neřekla, že v Austrálii pouze žiju?" zeptám se.

„Chtěla jsem ti dodat exotický původ," zamrká.

„Na mně není exotického nic."

„Exot ale jsi."

„Každý je exot, záleží, podle jakých měřítek to posuzuješ," odpovím a napiju se kávy, „a tohle kafe je mnohem lepší než ta tvoje houba. Bez urážky."

„V pohodě. Je to o zvyku. A pohni zpátky, za chvíli začíná večeře."

„Však je to jedno, ne? Já je krmit nebudu."

„Jsi událost dne, teda až po závodech, ale myslím, že jste možná na stejném stupínku. Záleží, koho by ses ptala." Její nadšení se na mě moc nepřenáší. S povzdechem se vydáme směrem k hotelu a já poprvé pocítím, jak se mě zmocňuje nervozita. Když slyším hlasy a cinkání příborů z jídelny mám chuť to otočit a zavřít se v pokoji. Lenny mi nejspíš čte myšlenky.