Ta z Austrálie

22. kapitola: Překvapivá odhalení

„No, ve zkratce - Johannes rozbil okno v našem pokoji a dneska tu budu spát s tebou."

„To je nějaký vtip?" vyvalím oči. Můj šokovaný výraz ho zdá se pobaví.

„Budu tady spát s tebou. Jossi spí u Ingrid, ale já se nikam nevejdu. A ty máš pro sebe celou manželskou postel. Tak proč toho nevyužít," pokrčí rameny.

„A co Vetle a Sturla?"

„Spát v manželský posteli s nima? To fakt ne. Je to problém, že tady budu?" upře na mě ty svoje nádherné oči. Ano, je to problém, ale těžko ti vysvětlím proč.

„Ne-e," přeskočí mi hlas. Zatraceně, Alex. Jeho výraz napovídá, že se baví mými reakcemi čím dál víc.

„Fajn, tak na co koukáme?" zeptá se pobaveně a zcela bezostyšně zaleze ke mně do postele. Kromě toho pod stejnou deku. Ta deka není moc široká, takže leží těsně vedle mě. V podstatě se dotýkáme a jelikož i já mám na spaní bavlněné kraťasy, co chvíli se dotkneme pěkně kůže na kůži.

„Potřebuješ vlastní deku. Takhle bychom se nevyspali," prohlásím a vyskočím z postele. Já možná neusnu ani tak. Dojdu ke skříni, kde je v horní polici povlečená náhradní deka.

„Můžeš mi prosím pomoct, nechce se mi pro židli." Tarjei se zvedne, stoupne si těsně za mě a deku sundá. Jen tak ledabyle se o mně otře. On to snad dělá schválně.

„Tak na co koukáme, ještě si mi neodpověděla. Nějaká romantika?" zašklebí se.

„Na romantiku moc nejsem. Mám tam Teorii velkého třesku."

„Na to koukáte s Quentinem?" zeptá se.

„My moc nekoukáme, když tady...je," řeknu. Alex, proč si prostě neřekla, že sem nechodí, nebo cokoliv jiného, jenom ne tohle.

„Chápu."

„Jak vlastně Jossi rozbil to okno?"

„No, trochu moc za něj vzal, když ho zavíral. Zítra to opraví, takže už budeš mít volno na...však víš."

Bezva, to se ti moc povedlo, Alex. Dobrá práce....

„Miluješ ho?" zeptá se najednou. Otočím k němu hlavu. Leží na boku a hlavu si podpírá rukou. Upřeně se na mě dívá.

„Proč se na to ptáš?"

„Jste spolu, spíte spolu. Je to logická otázka."

„A ty miluješ Gitu?" přimhouřím oči. Tohle mě moc zajímá.

„Já se ptal první."

„To je dost osobní otázka.....je nám spolu dobře, ale netahám do toho city." Překvapeně se na mě podívá. Uvědomuju si, že moje odpovědi jsou čím dál horší. Možná bych měla změnit téma nebo dělat, že se mi chce spát. Nebo aspoň myslet dřív, než něco řeknu.

„Bojíš se to brát přes city?"

„To ne, láska je fajn - když je to vzájemný. V opačným případě to stojí za prd."

„Takže žádná láska s Quentinem se nekoná?"

„Záleží na tom?" zadívám se mu do očí a čekám nějakou reakci.

„S Gitou spolu nejsme..." řekne potichu.

„Myslela jsem, že jste zase spolu. Volá ti..." skočím mu do řeči zmateně.

„Proto si nepřijela?"

„Nechtěla jsem překážet," pokrčím rameny.

„Sturla to říkal trochu jinak..." Díky, Sturlo - fakt moc děkuju.