Ta z Austrálie

13. kapitola: Typ Tarjei

Žádný ze závodů programu se mě netýká. Jak poznamená trenér, nejsem ve stavu ani postávat u trati s hůlkami natož pobíhat s tabulkou a povzbuzovat. Závody teda budu sledovat z pohodlí postele.

Setkání s Mikem stejně neuniknu, zastaví se v pátek ráno, aby mi donesl snídani.

„Jak je?" optá se se starostlivým výrazem.

„Už bylo líp," křivým obličej bolestí, jak se snažím posadit. Okamžitě mi jde pomoct. Ukusuji croissant a zapíjím kávou. Mike se posadí na postel, chce si promluvit, poznám to podle jeho výrazu.

„Tak mluv," vyzvu ho.

Mike se usměje: „Znáš mě dobře. Chci si promluvit o tobě, o nás. Mám pár otázek."

„Chápu, dlužím ti vysvětlení."

„Odjela jsi z Cambridge a prostě zmizela. Nezvedala telefon, nereagovala na zprávy. Co se tenkrát stalo? Udělal jsem něco špatně?" Myslí si, že je to jeho vina. Vezmu ho za ruku.

„Ne, vůbec nic."

„A můžeš mi to prosím vysvětlit?" požádá mě potichu.

Samozřejmě a chci to vysvětlit. Dám se tedy do vyprávění událostí, které se staly před 5 lety. Moje rodina byla od začátku proti nám, to si Mike dobře pamatuje. Snažili se dostat nás od sebe. Nesnášeli ho, nesplňoval jejich představy o ideálním partnerovi, protože mu chybělo zázemí dobré rodiny a taky peníze. Mně to bylo jedno. Proto jsem s ním tenkrát odešla do Anglie. Měl sen o studiu medicíny a práce u nějakého dobrého sportovního týmu. Zažádal o stipendium na Cambridge a...

„Nejdřív jsem ho nedostal, ale pak mi ho dali a  řekli, že došlo k administrativní chybě."

„Dokud jsme chodili na univerzitu v Oslu, tak rodina pořád doufala, že se rozejdeme. A když jsme odjeli do Anglie, abys mohl pokračovat v Cambridge, tak ti to stipendium zarazili - nejdřív si ho dostal."

„Tak proč mi ho pak zase dali?" Tvář se mu vyjasní, dojde mu to. Když jsem slíbila, že to s ním skončím, tak pod jednou podmínkou a prarodiče slovo drží. Nechají ho studovat a zapomenou na to, že někdy existoval.

„To byla podmínka. Chtěla jsem, abys byl šťastný. V Norsku bys jinak už práci nedostal a v Anglii nejspíš taky ne."

„Práce by mi byla fuk. Chtěl jsem být s tebou." Já vím a proto by na to nikdy nepřistoupil.

„A já nechtěla abys musel volit. Tak jsem zvolila za tebe a nelituju toho. Podívej se na sebe pracoval jsi u nejlepšího týmu anglické Premier League a teď jsi tady. Splnil se ti sen. Jsi šťastný, nebo nejsi?" Mike má v očích slzy a já taky.

„Jsem. Před lety jsem tě nenáviděl za to, jak si mi ublížila, ale později mi došlo, že to asi muselo mít nějaký vážný důvod. Pak jsem poznal Zoe a teď máme i krásnou dceru. A co ty? Jsi šťastná? Řekni mi pravdu."

„Už ano, zpočátku to bylo těžký. Ale našla jsem se tady, v tomhle. Konečně jsem se přestala schovávat, tedy do jisté míry."

„Alex Nielsen? Vůbec by mě nenapadlo, že to budeš ty. Nikdo jiný to neví, co?"

„Nikdo, kromě tebe a Mazeta."

„Já to nikomu povídat nebudu. I když jsme spolu nezůstali, mám tě pořád rád. A teď když vím pravdu, mám tě ještě radši. Když se budou vyptávat, prostě řeknu, že náš vztah vyšuměl do přátelství. Zní to tak blbě, že se nebudou zajímat o detaily. A Alex jsem tu pro tebe, cokoliv budeš potřebovat." S Mikem se obejmeme, pak už musí vyrazit na stadion a já konečně můžu do sprchy. Včera jsem to kvůli bolesti nedala.